„Ptám se naposledy: Jste muslimka, nebo křesťanka?“

Než se dostal ke krátkému shrnutí skutkové podstaty případu, přečetl pasáž z Koránu. „Podle našeho práva, podle práva šaría, je obžalovaná muslimkou.“ Poté se otočil ke mně: „Naposledy se vás ptám a chci slyšet pouze jednu odpověď: Přijmete šahádu (islámské vyznání víry, po jehož vyslovení se člověk stává muslimem – pozn. red.), nebo se budete i nadále nazývat křesťankou?“
Ačkoliv jsou jednací síně nejvyššího soudu ve třetím patře na rozdíl od ostatních místností v budově klimatizované a pohodlné, všimla jsem si, jak soudci z čela stékají krůpěje potu. Celý se třásl.
„Slečno Abrar,“ oslovil mě jménem, které nebylo mé, „postavte se, prosím.“
Stoupla jsem si a podívala jsem se mu do očí.
„Zeptám se vás naposledy: Jste muslimka, nebo křesťanka?“
Celé mé tělo se napjalo. S bradou vztyčenou vzhůru jsem hrdě prohlásila: „Jmenuji se Mariam. Jsem křesťanka a byla jsem jí po celý svůj život.“ Svá slova jsem vyřkla jasně a odvážně, tak aby je každý dobře slyšel.
Soudce se zhroutil do svého křesla, jako by dostal ránu do hrudi. Když se vzpamatoval, naklonil se dopředu a pronesl: „Tak tedy dobře.“
Teď už mou odpověď znal. Sálem se znovu vzneslo několik výkřiků „Alláhu akbar“ a soudce přítomné opět vyzval, aby se utišili.
Když výkřiky utichly, rozhostilo se v síni hrobové ticho. Na nikoho jsem se nedívala a předpokládala jsem, že ani na mě se nikdo nedívá. Všichni nehybně čekali na soudcův verdikt. Ať už budou jeho následující slova jakákoliv, rozhodnou o mém osudu.
„Odsuzuji vás ke stu ranám bičem a k smrti oběšením,“ prohlásil.
A to bylo vše. Můj rozsudek smrti obsahoval konkrétní datum i zdůvodnění. 

Zrozena v uprchlickém táboře

Narodila jsem se 3. listopadu 1987 v uprchlickém táboře v severovýchodní části Súdánu. Mými rodiči byli sirotek a hledaný vrah.

Uprchlický tábor Twawa bylo drsné místo pro život. Divoké a nepředvídatelné, s nespočtem pravidel i těch, kdo tato pravidla porušovali. Podle toho, co jsem tu zažila, mi nepřipadá správné nazývat jej táborem, protože pod slovem tábor si člověk představí dočasný příbytek. Pro některé z obyvatel tábora, kteří zde byli jen na přechodnou dobu, možná dočasný byl. Ale pro ostatní, včetně mojí rodiny, se stal dlouhodobým domovem. Nestrávila jsem tu celé své dětství jen já, ale i má matka.

Twawa mě naučila všechno, co jsem potřebovala vědět o světě. Nebyla to žádná malebná africká vesnička, kterou znáte z obálek časopisu National Geographic, kde člověk žije v harmonii s přírodou. Naopak, tábor dokonale vyobrazoval realitu, kterou jsem mohla od života v Súdánu očekávat. Bylo to místo ošklivé, nehygienické, stísněné, prolezlé nemocemi a vzhledem k muslimské nenávisti vůči křesťanům a Etiopanům také nebezpečné. Připadalo mi cizí, a zároveň známé. Barvité vzpomínky spjaté s tímto místem tančící v mé mysli mě po celý život okouzlovaly i pronásledovaly. Byla jsem jako poutník, který tudy pomalu prochází. Twawa ve mně žila ještě dlouho poté, co jsem ji fyzicky opustila.

Pod vládou práva šaría

Matka žila v táboře od svých deseti let. Twawa se stala jejím domovem od chvíle, kdy utekla z Etiopie před smrtícím hladomorem, který ještě umocnila válka a nástup komunismu.

Matka mi toho o příčině smrti mých prarodičů ani o důvodech, které ji přivedly na tak zoufalé místo, jako je Twawa, nikdy moc nevyprávěla. Bylo to pro ni příliš traumatické. Z toho, co jsem pochopila, ztratila orientaci a částečně i sluch po výbuchu bomby, který jí zničil domov. Její rodiče přišli o život a ona sama unikla smrti o vlásek. Se svou dvanáctiletou sestrou Medínou a menší karavanou uprchlíků putovali pouští, dokud nepřekročili východní hranici Súdánu, kde hledali bezpečí. Byly jedny z takzvaných ztracených etiopských dívek.

Má matka si uměla poradit a našla způsoby, jak strastiplné útrapy přežít. Kromě své sestry neměla jinou rodinu ani majetek, ale povedlo se jí pro obě nalézt dočasné útočiště v malém uprchlickém táboře financovaném Organizací spojených národů. Neměla v plánu zde zůstat dlouho. Stejně jako ostatní uprchlíci si představovala, že se vrátí do Etiopie, ale z dnů se staly týdny, z týdnů měsíce a roky, až se v uprchlickém táboře Twawa začala rodit nová generace obyvatel, včetně mě. Během mého dospívání trvala matka na tom, že mi předá své znalosti ohledně toho, jak přežít.

Věděla, jakou hodnotu má vzdělání. Jakmile se jí otevřely dveře v malé škole v Twawě, neváhala. Pilně se učila arabštinu. Věděla, že bez ní se v Súdánu neobejde. „Vzdělání ti může změnit život,“ říkávala mi, když jsem byla malá. „Choď do školy a nikomu nedovol, aby ti v tom bránil.“

Pokud jste neuměli plynně arabsky, bylo těžké nepřipadat si v uprchlickém táboře jako oběť. Jazyk (spolu s náboženským přesvědčením) symbolizoval kastovní systém v Súdánu. Na vrcholku „potravního řetězce“ stáli Arabové, hned pod nimi byli Afričané, kteří mluvili plynnou arabštinou. Cizinci schopní domluvit se lámanou arabštinou patřili do další kategorie. Křesťané a židé spadali do té nejnižší kasty. Všechny kasty se řídily právem šaría.

Dokud jsem žila v táboře, nedocházelo mi, jak moc právo šaría formuje a řídí můj i matčin život. I když nebylo součástí naší víry, zcela převzalo vládu nad našimi životy. Právo šaría od nás nevyžadovalo víru, nýbrž poslušnost. Přestože jsem mu nerozuměla, musela jsem ho denně studovat a jednoho dne jsem podle něj měla být i se svými dětmi souzena.

I přes tyto represivní zákony se mi dařilo ve změti hranatých stanů, okrouhlých chatrčí a rákosových přístřešků žít v relativní svobodě a v rámci možností si s přáteli užívat života. To, že se matce podařilo poskytnout mi uprostřed této bezvýchodné situace poměrně stabilní zázemí, považovala za svůj obrovský úspěch, na který byla hrdá. To, že jsem ji mohla při její neúnavné práci pozorovat, mě naučilo mnohem víc než to, co mi kdy předala slovně.

Avšak i přes všechny dobré životní lekce, které mi matka předala, měla přece jen jednu slabinu. Náš domov v Twawě ukrýval temné tajemství, o kterém všichni obyvatelé tábora věděli, ale téměř nikdo o něm nemluvil. Život mé matky – a spolu s ním život celé naší rodiny – byl v nebezpečí, protože se rozhodla uzavřít smlouvu s nepřítelem. Myslela si, že vymění lásku za bezpečí, ale nakonec nezískala ani jedno. Její srdce bylo přepásané časovanou bombou, které jsem láskyplně říkala „otče“.

Ukázka z knihy Mariam Ibrahímové „V okovech“ (© 2022 Whitaker House, 2025 Nakladatelství KMS). Převzato se svolením, redakčně kráceno.

Knihu je možno objednat v internetovém knihkupectví KMS (www.knihykms.cz).

Viz také rozhovor s autorkou zde.