Tomáš Dittrich: Moje cesta z „křesťanské kocoviny“

Karatelský prst nevztyčím, většinou to totiž jsou dobré věci. Může se ale stát, že tyto dobré věci začnou pohlcovat náš svět, až nám zaplácnou obzor.

Za tím, že nás tyto v podstatě dobré věci často poškozují, stojí určitý způsob myšlení: spoléhat na sebe a budovat předně svou vlastní pozici, své vlastní království. To je hlavní výzva, které denně čelíme. To je volání světa, které k nám zaznívá vlastně pořád. Pokud se pohybujeme samospádem, jedeme z kopce a tento hlas začne určovat náš směr.

Jaksi stereo k tomu patří negativní volání: Dotýká se nás strach z budoucnosti, z politické situace (ani není divu). Ještě k tomu patří hlas, který říká, že nás křesťanská víra ochuzuje, že se jako věřící nemáme tak dobře jako nevěřící nebo jako věřící, kteří víru neberou tak vážně.

Věřím správně?

Nedávno, po jedné křesťanské akci, jsem se probudil a měl jsem něco jako kocovinu. Cítil jsem se vyprázdněný, neměl jsem chuť do práce ani na modlitbu, a to přesto, že jsem si celou akci krásně užil.

Taky se mi v hlavě objevily konkrétní pochybnosti:

- Dobře, Kristus vstal z mrtvých, ale jeho druhý příchod moc pravděpodobně nevypadá.

- Jak vysvětlit, že se zvířata požírají, když byla stvořena Bohem?

- Tenhle hodný stařičký člověk by měl skončit ve věčném zatracení jen proto, že neuvěřil?

O těchto a podobných otázkách jsem kdysi hodně přemýšlel a mám na ně pravověrné odpovědi, kterým opravdu věřím. V čem je tedy problém? Věřím, ale asi mám neurčitou obavu, jestli věřím správně. Přitom to není něco, co by mě pohlcovalo. Jen to občas tak nějak prolnulo. Takové bezděčné pochybnosti patrně nejsou problémem Tvým ani většiny křesťanů (mne to potkává jen vzácně), ale zkoušky na Tebe přicházejí zase v jiných oblastech. Jsem důkazem toho, že znát správné odpovědi, ale jen teoreticky, nestačí.

Zkoušky spolu s vanutím konzumu (hlavní je, aby se mi dařilo dobře) a spoléhání na sebe vytvářejí obrovský průběžný tlak, který si většinou ani neuvědomujeme. Během skupinky nebo na shromáždění nás svlaží Boží přítomnost, ale příští den můžeme snadno být zase tam, kde jsme byli – pod tlakem, který

- nám bere chuť šířit Boží království,

- nám bere radost z toho, že máme věčný život,

- nás vede k tomu, abychom se přizpůsobovali hodnotám společnosti, ve které žijeme.

Skupinka ani shromáždění nepomáhá trvale. Jsem si jistý, že pro křesťana (ale i pro nekřesťana) je jen jediná pomoc a opora. Je to Bible – Boží slovo, které působí jako lék. Lidé s nefunkční štítnou žlázou a někteří kardiaci mohou příjem léků na pár dní přerušit. Jejich život nebude ohrožen, ani když se dočasné vysazení léků začne projevovat. Trvalé vysazení léků by u nich ale nakonec skončilo smrtí.

Karta se obrací

Prázdné chvíle po konferenci... Po třídenní abstinenci sahám ze zvyku po Bibli a čtu… 47. žalm, pak 48., 49. Postupně mě naplňuje radost. Autoři řešili totéž co já, jen před 3000 lety.

Autor si stěžuje na lidi, kteří spoléhají na svůj majetek a chlubí se svým velkým bohatstvím. V jejich nitru je, že jejich domy jsou tu navěky. Ale ani člověk, který je vážený, nepřetrvá. Je podobný zvířatům, která hynou. Taková je cesta těch, kteří spoléhají sami na sebe.

Uvedené myšlenky 49. žalmu se mě dotýkají, ale nejsou pro mě nové, i když jsou povzbudivé. Boží slovo ale působí ještě hlouběji – nejen na rozum, ale i na to nejvnitřnější, co v nás je.

Sice to vím, ale jak nesamozřejmé je, že autoři Bible spoléhali na Boha! Měli s Bohem hlubokou zkušenost. Kdyby ji neměli, nikdy by takový žalm nenapsali. Najednou i já vidím, že tu zkušenost už taky mám, a už dlouho. Chovám ji hluboko – není jen v hlavě, protože to by nestačilo. Během četby Bible ta moje dřívější hluboká zkušenost prosákla z mého nitra a posiluje můj život, mou duši.

Asi nejvíc se mi líbí 16. verš: „Bůh jistě vykoupí mou duši z moci podsvětí – vždyť mě přijme!“ Důvěra v Boha autorovi pomohla, když ho pokoušela bohapustá kultura jeho současníků, jejich materialismus, to, že spoléhali na sebe a na své nemovitosti.

Karta se obrací. Mám vnitřní převahu, moc Božího království ve mně je silnější než vnější tlaky. Cítím výhodu, kterou mi víra dává ve srovnání s nevěřícími a s nedostatečně radikálními křesťany. Jdu s chutí sloužit Bohu a mám tichou radost z toho, že se Pán Ježíš brzy vrátí.

Boží slovo působí myšlenkově, ideově – určuje a upevňuje náš směr. Boží slovo působí také organicky, vnitřně – jako lék, jako voda žíznivému, jako jídlo hladovému. Dodává sílu, vlévá do nás život. Boží slovo někde také může narážet, usměrňovat, bořit, všude tam, kde je v našem životě něco, co nám brání chodit s Bohem. I to nám pomáhá.

Chci Tě povzbudit: Čerpej pravidelně ze zdroje života. I kdybys Bibli neotevřel celý týden nebo celý rok, slovo v ní na Tebe stále čeká. Oporu pro svou cestu jinde nenajdeš. I kdybys měl spoustu peněz a najal sis 1000 ozbrojenců, aby chránili tvůj majetek a rodinu, v určité dějinné situaci by ani to stačit nemuselo. Bezpečí můžeš najít jen ve vztahu k Bohu a ten můžeš budovat jen pravidelnou četbou Božího slova.

Ing. arch. Tomáš Dittrich je redaktorem Života víry.