Život je těžká jízda

Tentokrát jsme za knihovnou uviděli mladíka v černém, sedícího na lavičce. Už od jeho první reakce jsem vnímala, že je slušný a pokorný. Vypadalo to, že nemá moc času, a tak jsme hned začali. Dlouze přemýšlel nad první otázkou, jakými dvěma slovy by shrnul celý svůj život. Tato otázka většinu dotázaných rozesměje, a já pak hned dodávám, že je to ale těžká a možná nejdůležitější otázka, kterou dnes dostávají. O co vlastně v jejich životě jde?

Student nakonec řekl: „Těžká jízda.“

Na otázku, jestli někdy přemýšlel o Bohu a k čemu dospěl, přikývl. A vzápětí dodal, že téma víry ho zajímá, ale že by se tomu chtěl věnovat později, teď to nejde.

Pokládám navazující otázku: „Kdyby existoval Bůh jako duchovní osoba, jaký by měl podle něho být? Jaké by měl mít vlastnosti?“

„Chápavý, pomáhající...“ slyšíme okamžitě.

Následující odpovědi byly podobné těm, které od vysokoškoláků z ČVUT, VŠCHT a architektury často dostáváme.

Ne, ani kousek z Bible nečetl. A názor na Ježíše? Co si o něm myslí? Neví.

Pak dávám velmi těžkou otázku s upozorněním, že 95 % studentů většinou odpověď nezná. Říkám to předem, aby se potom studenti necítili nepříjemně. Ale často se i tady usmějí a mají motivaci zařadit se mezi pět procent těch, kteří vědí, jak odpovědět.

Dlouze přemýšlel nad první otázkou, jakými dvěma slovy by shrnul celý svůj život.

Otázka zní: „Na světě je hodně náboženství. V něčem jsou si podobná (například v tom, co učí o mezilidských vztazích), ale v mnohém se liší. V čem je křesťanství jedinečné? Co křesťanství má, a ostatní náboženství ne?“
Záměrně kladu tuto otázku zeširoka a vždy mě baví, jak se hlavně kluci zarazí a říkají, že to je dobrá otázka.

Okamžitě začnou přemýšlet nad správnou odpovědí. V tu chvíli mám čas se v duchu modlit a prosím za otevření mysli studenta, aby se o křesťanství začal více zajímat a aby se mu Bůh dal poznat. Po chvíli přemýšlení to mladí lidé většinou vzdají. Není totiž od čeho se odrazit. Bohužel je v naší zemi stále velká nevědomost o tom, na čem křesťanská víra stojí.

Na druhou stranu upřímně vyřčená odpověď „nevím“ vede studenty k tomu, že jsou sami překvapeni, že to nevědí, když žijí v zemi s křesťanskou historií. O to více jsou otevření tomu, slyšet od nás, jak to tedy je.

I teď po chvíli zaznělo „nevím“. Během rozhovorů se studenty se snažím být vnímavá na vedení Ducha svatého. Někdy některé otázky vynechám, jindy přidám, ale vždy tak, aby jich bylo šest, sedm. Respektuji čas studentů, který nám věnují. A také reaguji na to, jak se rozhovor vyvíjí. To je nejnáročnější. Proto jsem vděčná, že se kamarádka vedle mě během ankety modlí.

V závěru rozhovoru říkáme, že jako křesťané na základě toho, co víme z Bible i z vlastní zkušenosti, věříme, že Bůh je dobrý a chce s člověkem navázat vztah. Poslední otázku („Jak moc byste o to měl zájem? Zkuste to vyjádřit číslem od 0 do 10.“) jsem tentokrát nepoložila. (Mimochodem, je to dobrá otázka, která často zvrátí celý rozhovor. Někdy to celou dobu vypadá, že se student o křesťanství moc nezajímá, ale na poslední otázku odpoví „11“ .)

Tentokrát se ale stalo něco jiného. Kluk najednou řekl: „Tento rozhovor je pro mě moc cenný, díky, že jste mě oslovily a že mluvíme o víře.“

To jsme nečekaly. Už během našeho povídání jsem vytušila, že toto setkání je něčím zvláštní. Zjevně se v životě studenta něco děje. Zeptala jsem se ho, co studuje. Odpověděl, že vlastně nestuduje v Dejvicích, ale na druhém konci Prahy. A nestuduje vysokou školu, ale střední. Asi jsme se měli potkat... Nebylo to náhodné setkání.
Rychle jsem z batohu vytáhla brožurku Lukášova evangelia a podávám mu ho se slovy, ať si to přečte, až bude mít čas. Ať si přečte o Ježíši, který nás má moc rád.

Středoškolák si to vzal, pak se na mě podíval a potichu se zeptal: „ A myslíte, že by to mohlo pomoct mojí mámě ve vězení?“

Možná jste to už zažili. Jsou chvíle, kdy se svět jakoby zastaví, a vy víte, že to, co se děje, je něco mimořádného. V tu chvíli mi došlo všechno to, co nám mladík říkal: Život je těžká jízda, na víru si udělám čas později, rozhovor s vámi je pro mě cenný...

Kdo ví, o čem přemýšlel na lavičce chvíli předtím, než jsme přišly? Možná hledal, čeho se v životě chytit... Maminka prý bude ve vězení dlouho.

Vyhrkla jsem, že evangelium určitě může jeho mamince pomoci, ale ať si to přečte nejdříve sám. Ať maminka ve vězení vyhledá vězeňského kaplana. A že mám kamarádku (z Mezinárodního vězeňského společenství), která do věznice dochází za ženami ve výkonu trestu, že se tam scházejí nad Biblí a ženy nejsou samy.

Student s přikývnutím hlavy zopakoval: „... a nejsou samy...“

Dala jsem mu do ruky ještě svoje vytištěné svědectví o tom, jak jsem uvěřila Ježíši, spolu s vysvětlením evangelia a návrhem modlitby, jak poprvé přijít k Bohu a navázat s ním vztah.

Poděkoval a zopakoval, že je skvělé, co děláme. Že mluvíme se studenty o Bohu.

Rozloučili jsme se a do minuty začalo pršet. Uf, tak to bylo přesně načasované. O kousek dál, pod střechou, jsme se pak ještě s kamarádkou za hledajícího mladíka a jeho maminku pomodlily. Z areálu jsme odcházely s radostí, že jsme dnes byly tam, kde Bůh jednal. Že evangelium o záchraně člověka je pro každého a je radost tuto nejdůležitější zprávu na světě „činit zjevnou“.

Autorka působí v misijní organizaci Nový život, o. p. s.