Můj manžel dekonstruuje svou víru. Jak ho můžu doprovázet?
Krátce poté, co jsme na podzim roku 2017 oslavili desáté výročí svatby, jsme si s manželem jednoho večera, když už byly děti v posteli, sedli ke společnému rozhovoru. Jeho podrobnosti už jsou dnes mlhavé, ale tohle bylo jasné: Po třiceti letech křesťanského života, z nichž téměř polovinu strávil ve službě, můj manžel začal dekonstruovat svou víru. Víru, která formovala náš manželský slib; víru, ve které byly pokřtěny naše děti; víru, které jsme se drželi, když jsme pohřbívali mrtvě narozeného syna; víru, na které bylo postaveno naše společenství; víru, kolem které se soustředí mé povolání duchovní vedoucí, spisovatelky a řečnice. Tuto víru nyní opouštěl.
Audio pouze pro předplatitele
Zpočátku jsem tuto zprávu chtěla respektovat jako jeho cestu (i když to byla zároveň i moje cesta), a tak jsem o tom nikomu neřekla. Také jsem se snažila uchovat tuto zkušenost v bezpečí své hlavy, abych se v nově nabytém šílenství mohla zamyslet nad odpověďmi. Mé tělo však reagovalo méně rozumově. Jela jsem domů po dlouhém dni plném pochůzek, když mě to naplno zasáhlo: Oči se mi zamlžily slzami a hruď se zvedala krátkými přerývanými nádechy. Od chvíle, kdy můj manžel vypustil bombu „už nevěřím, že Bůh existuje“, uplynuly dva týdny. Tak dlouho trvalo, než jsem vůbec začala vnímat dezorientující tíhu jeho slov a s nimi spojený pocit zrady, ztráty a smutku. Bylo jasné, že to sama nezvládnu.
V jednu chvíli jsem musela na filozofické a teologické debaty vyhlásit konverzační embargo.
Když jsem se s touto zprávou svěřila několika blízkým přátelům a pastorům, začaly mě trápit otázky: Jak to mám říct dětem? Co to znamená pro jejich duchovní formování? Jak se s n ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
