Proč mě Bible neoslovuje a nebaví? Nejčastější důvody a jejich řešení

Je pár lidí, kterým okamžitě zajiskří v očích a začnou vykládat, co je v posledních dnech oslovilo a zaujalo. Ať se jich zeptáte kdykoliv, vždy mají něco nového, je vidět, že s Biblí žijí. Další skupina lidí řekne, že Bibli čtou ze zvyku, vytrvale a trpělivě čekají, až je něco osloví. Jejich vztah k Bibli není tak dynamický, ale je pevný a z dlouhodobého hlediska stabilní a život proměňující. S velkou pravděpodobností však narazíte na lidi, kteří se studem a výčitkami svědomí přiznají, že na Bibli nemají čas, a když už si čas udělají, tak je čtení nebaví, není to pro ně dobrodružné a záživné a nemají pocit, že by jim měnilo život. Buďto čtou pasáže, kterým nerozumějí, nebo se vracejí k osvědčeným oddílům, ve kterých si pouze připomenou, co už znají, a po krátké době Bibli odkládají.

Během setkání s třetím typem křesťanů se mi v hlavě zpravidla vynoří tři možnosti, které jeho stav vysvětlují. Napadne mě, že dotyčný člověk používá nějaké obranné mechanismy, že vlastně nechce, aby ho Bible oslovila, protože by se musel vyrovnat s něčím, o čem nechce přemýšlet. Dále mě napadne, že by důvodem mohla být lenost, kvůli které čtenář není ochoten jít do hloubky a pouze klouže po povrchu biblického textu. Nakonec si s povzdechem představím, že ho možná lásce k Bibli nikdo nenaučil, neslyšel kázání lidí znajících a milujících Bibli a znajících a milujících lidi, kteří by ho pro četbu nadchli a naučili ho propojovat svět Bible se světem jejich každodenní zkušenosti.

V prvních dvou variantách hledám chybu na straně (ne)čtenáře, ve třetí variantě ji částečně vidím v jeho okolí. Všimněte si, že nepočítám s variantou, že by na vině byla samotná Bible. V knize Židům (4,12–13) se dovídáme, že Bible sama sebe chápe jako Boží slovo, které rozhodně samo o sobě není (a nemůže být) nudné a neoslovující. Je živé – vyvíjí aktivitu, hledá člověka, prodírá se do jeho nitra, zůstává v hlavě, je jako semínko s obrovským potenciálem růstu. Je mocné – má moc usvědčovat a oslovovat člověka, nadchnout ho, motivovat, má moc vzbuzovat víru a měnit postoje, způsob myšlení, emoce i chování. A je ostré – rozsuzuje svaté a nesvaté, čisté a hříšné, rozlišuje chování, slova i myšlenky a nastavuje zrcadlo našeho vlastního já. Možná nám přijde nespravedlivé a neuctivé automaticky předpokládat chybu na straně čtenáře, ale ve skutečnosti je to to nejlepší, co můžeme udělat. Spolu se zodpovědností a laskavým napomenutím mu dáváme do ruky klíč k řešení situace. Tento článek je určen především pro ty, kteří by chtěli porozumět možným důvodům, proč je čtení Bible nebaví a proč ji odkládají, a chtěli by si k ní najít cestu. Pojďme se tedy detailněji podívat na jednotlivé zdroje problémů i na možné způsoby řešení.

Duchovní zbroj – proti Bibli

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Žd 4,12)

Bůh nechává své slovo připodobnit k meči. Meč je zbraň. Když se ke mně někdo bude přibližovat s namířenou zbraní, mojí přirozenou reakcí bude útěk nebo útok. Dokonce i když budu přesvědčen o dobrých úmyslech bližního, který drží v ruce skalpel a chce otevřít hnisající ránu na mém těle, dostanu strach a ucuknu. Když Bůh používá obraz meče, chce nám ukázat, že jeho slovo není pohádka na dobrou noc. Na přebalu by možná mohl být nápis: „Pozor, četba na vlastní nebezpečí. Mimo jiné může způsobit krize, slzy a změnu života.“

A jelikož to nejsou věci, kterými bychom si přirozeně chtěli zaplnit život, můžeme mít tendenci nepouštět si Bibli k tělu. Představuji si to tak, že jako křesťané jsme vynalezli funkční duchovní zbroj, kterou si nasazujeme ve chvíli, kdy otevíráme Bibli. Zbroj nám pomáhá zachovat vnitřní klid a pohodu tím, že blokuje působení přímosti, živosti, moci a ostrosti Boha zjeveného v Bibli. Abych naše ochranné manévry odhalil a srozumitelně popsal, vypůjčím si z oboru psychologie koncept obranných mechanismů. Obranné mechanismy jsou vypozorované způsoby, kterými se člověk brání ohrožující úzkosti. Je jich více, tak vyberu jen pár nejznámějších.

Prvnímu obrannému mechanismu se říká vytěsnění. Funguje na principu „není to“. Situace aplikována na vztah k Bibli může vypadat následovně. Během čtení seznamu hříchů (třeba 1K 6,9–10) moje pozornost neulpí na slově pojmenovávajícím hřích, který se mě osobně dotýká. Mohu ho úplně přeskočit a ihned zapomenout, že jsem ho četl. Je to, jako kdyby naše mysl podvědomě brala do ruky nůžky a z textu vystřihla nepříjemné a oslovující části. Z celé Bible nám potom zbydou proděravělé stránky s povzbuzeními a pěknými příběhy.

Druhým obranným mechanismem je regrese. Funguje na principu „nevím, co to znamená“. Čtenář se za použití regrese vrací zpět na předchozí stádia svého vývoje. Zapomíná již osvojené zralejší dovednosti, způsoby uvažování a vzorce chování. Příslušnou část Bible, třeba nějaký příběh, potom čte na úrovni dítěte. Přestože jindy prokázal schopnost zabývat se jím hlouběji, teď v příběhu vidí jen jeho konkrétní doslovný obsah a ochuzuje se o hlubší významy, které by jej mohly oslovit.

Třetí obranný mechanismus je typický pro lidi, kteří mají alespoň trochu teologických znalostí. Jmenuje se racionalizace a funguje na principu „je tím myšleno něco jiného“. Člověk si začne Bibli vysvětlovat a upravovat tak, aby otupil její hrany. Použije princip kulturní podmíněnosti (v tehdejší době to fungovalo jinak), překladové nejednoznačnosti (dané slovo v řečtině či hebrejštině může mít více významů) nebo literární fikce (příběh se historicky neodehrál, tak jak je napsán, ale je vymyšlen či přikrášlen autorem). Čtenář se tak od textu a jeho životadárného poselství nechává odvádět směrem k rozbředlému relativismu. Jeden můj známý při konfrontaci s vyučováním apoštola Pavla ohledně jeho zjevného hříchu prohlásil památnou větu: „To ale řekl apoštol Pavel a ne Ježíš, to nemůžeš brát tak vážně“.

Čtvrtým obranným mechanismem je bagatelizace. Funguje na principu „není to tak hrozné“. Čtenář může bagatelizovat např. své vlastní problémy. Když například Bible mluví o tvrdosti (Ef 4,31) můžu si říct, že se mě to netýká, protože pro své tvrdé chování používám slova důsledný a pevný. Nevidím však, že mé okolí mou tvrdostí trpí. Mohu také bagatelizovat samotný text, mohu si říci, že Ježíš mluvil v extrémech, aby lidi zaujal a šokoval, a že některé své výroky vlastně nemyslel tak vážně.

Posledním mechanismem, který zde zmíním, je projekce, během níž člověk sám sebe přesvědčí „to se mě netýká“. Je to případ člověka, který přesně ví, o kom text mluví a kdo by si ho měl přečíst. Promítá si své vlastní problémy a stavy do druhých lidí a chce, aby Bible oslovila je. V pokušení jsou všichni kazatelé a ti, kteří připravují duchovní programy, součástí jejich profesionální deformace se stává to, že čtou Bibli, a už automaticky vymýšlejí kázání pro druhé. Přitom pozapomenou, že nejdříve mají kázat sami sobě, a teprve potom druhým.

Neodbytně na nás začíná tlačit otázka: Co s tím? Dovolte mi několik návrhů: Čtěte biblický text několikrát za sebou a postupně se zaměřujte na jednotlivá slova tak, aby vám žádné neuniklo – nebylo vystřiženo. Dejte si po čtení čas na rozjímání a zpracování myšlenek. Pokud pro vás není jednoduché udržet v myšlenkách pozornost, zkuste používat tužku a pomáhat si tím, že si budete psát krátké poznámky. Když víte, že za pár minut musíte odcházet z domu, opravdu není moc prostoru nechat se zasáhnout a oslovit. Teprve po delším čtení a rozjímání v bezpečném prostoru ticha sami před sebou postupně sundáváme jednotlivé části svých obran. Cílem není najít a zbořit všechny obrany najednou, ale vytvářet prostor naslouchání, ve kterém nám Bůh postupně skrze svého Ducha ukazuje na věci, které v danou chvíli potřebujeme vidět.

Dále vám může pomoci, když budete rozebírat Bibli s druhými lidmi, v malé skupince přátel, kteří vás znají, dokáží rozpoznat vaše obranné mechanismy a pomohou vám nastavit potřebné zrcadlo.

Rozmixovaná mrkvička místo řízku

Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. (Žd 5,12)

Bůh Bibli přirovnává k jídlu (Ž 119,103, Mt 4,4). List Židům pomocí tohoto obrazu odhaluje další důvod, proč pro lidi Bible přestala být živým, mocným a ostrým Božím slovem: Tím je, že se jejich vlastní duchovní vývoj v oblasti čtení Bible zastavil. Přirovnává je k dospělému člověku, který se stále živí mlékem, a ne hutným pokrmem (Žd 5,11 – 6,3).

Dovolte mi ilustrovat to, co autor listu Židům naznačuje. Představte si obrovského silného chlapa, má na sobě tepláky a tílko, sedí za stolem na bytelné židli, v rozložité ruce drží kávovou lžičku a z mističky pojídá rozmixovanou dušenou mrkev. V jeho tváři se zračí intenzivní zápas. Snaží se vyzařovat intenzivní soustředění a zbožné usebrání, vždyť to, co dělá, považuje za správné, ví, že by měl. Přesto se nemůžete ubránit dojmu, že pouze potlačuje pocit nechuti a marnosti. Zatímco pojídá mrkvičku, snaží se přesvědčit sám sebe i své okolí, že je to dobré, výživné a chuťově pestré. Když se podíváte stranou, uvidíte, že na dosah ruky má oválný talíř s usmaženým řízkem, ze kterého se kouří, s bramborami politými máslem, posypanými pažitkou a obklopenými bohatou zeleninovou oblohou.

Chcete dané situaci porozumět, a tak se ho zeptáte proč jí mrkvičku a nedá si pořádnou porci jídla, která se mu nabízí na dosah ruky. Odpoví: „No, víš, to je moc práce, tolik kousání a žvýkání. Pak to ještě dlouho bude ležet v žaludku a já to budu muset trávit a odčerpá mi to krev z mozku. Navíc nemám čas sedět u té porce tak dlouho. No a taky na to nejsem zvyklý, tohle se u nás doma nikdy nejedlo.“ Je to absurdní situace, možná bychom někteří přemýšleli nad duševním zdravím toho muže.

Na stejné židli však někdy sedíme my sami. Přiznáme si, že nás Bible nebaví a neoslovuje a někdo nás povzbudí, ať si přečteme list Římanům a dá nám k tomu jako pomůcku dva různé komentáře, a přesto se začneme ošívat a vymlouvat. Kvůli své lenosti, kvůli tomu, že si nechceme udělat čas na Bibli a na trávení náročnějších pasáží nebo hlubší uchopení známých veršů nemáme motivaci se přeučit dosavadním zvyklostem, a spokojíme se i nadále s kašičkou a mlíčkem stále stejných biblicko-náboženských frází, které známe z dětství.

Opět se nabízí otázka, co s tím. Posun ve čtení Bible vyžaduje více času, hlubší studium, pořádné žvýkání, naslouchání výkladům druhých lidí, čtení komentářů, návštěv biblických hodin. Vyžaduje to, aby se člověk pomalu stával učitelem (Žd 5,12), který se znovu a znovu pokouší vykládat základní i složitější biblické pasáže a propojovat je s životem tak, aby byl srozumitelný pro své děti, pro ostatní věřící i pro své nevěřící přátele. Pokud vás někdo osloví, abyste si připravili krátký program pro děti či mládež, úvod k modlitbám nebo kázání, využijte příležitosti. Ten, kdo se stává učitelem, získává nový pohled na Bibli a nový vztah k ní a slouží nejen posluchačům, ale i sám sobě (1Tm 4,16).

Naučit se lásce ke Slovu

Jsou lidé, kteří při duchovních programech touhu svých posluchačů po Bibli zabíjejí. Ať už svým kulturně necitlivým projevem, svou komplikovanou osobností, kterou devalvují svá slova, nebo proto, že zapáleně rozebírají Bibli, aniž by však jejich učení mělo cokoliv společného s životem posluchačů. Reakcí je, že posluchači Bibli odkládají, je jim znechucena; nebo získají dojem, že odpovídá na otázky, na které se nikdo neptá. Jsou však i jiní, kteří milují lidi a milují Bibli, navíc mají od Boha dar vyučovat a kázat, dokážou v Bibli nacházet bohatství a motivovat ostatní k vlastnímu přemýšlení nad textem.

Co s tím? Máte dojem, že jste se nenaučili mít Bibli rádi? Zkuste vyhledat člověka, ve vašem okolí, o kterém víte, že s ní žije. Pokud nikoho takového blízko nevidíte, tak v dnešní době není problém jít na internet a poslouchat nahrávky kázání a vyučování lidí, kteří vás lásce k Bibli budou učit. Zároveň však chci varovat, abyste kvůli poslouchání výborného řečníka na internetu nepřestali chodit do vlastního sboru ani nezačali pohrdat těmi, kdo vás vyučují. Když budete mít lásku k Božímu slovu a lásku k lidem, dokážete naslouchat jakémukoliv programu a nechat se oslovit. Jde jen o postoj, s nímž ke kázání a vyučování přicházíte. Zároveň se bude prohlubovat i vaše schopnost nechat se Biblí v každodenním životě oslovit tak, abyste mohli pociťovat moc, ostrost a živost Božího slova.

Bible je krásná, fascinující, hluboká, ale i komplikovaná a potencionálně nebezpečná kniha. Ten, kdo věnuje úsilí jejímu studiu, čas a prostor tichému naslouchání, bude odměněn. Zamiluje si ji a ona se mu stane životním průvodcem, nevyčerpatelným zdrojem moudrosti, inspirace, napomenutí a směřování. Umožní mu setkávat se s Bohem a růst do podoby Ježíše Krista.

PhDr. Dalimil Staněk, Ph.D. DiS., se profesně věnuje pastoraci, psychoterapii a přednáškové činnosti. Učí na Evangelikálním teologickém semináři v Praze, kde vede katedru Pastorace a psychologie. Dříve byl také kazatelem Církve bratrské ve Zlíně a v Olomouci. Viz osobní stránky www.dalimilstanek.cz.

Článek původně vyšel v Životě víry 2016/10.