Daniela Kucová: Duchovní smrt, nebo nový začátek?
Doteď si ten okamžik živě pamatuji. Seděla jsem v sále na mládežnické konferenci a pastor kázal o tom, že máme víc evangelizovat a nestydět se za svou víru. Všichni se tvářili jako dokonalí křesťané, ale já jsem celou řadu lidí v sále znala. Věděla jsem, že si mnozí v sobě nesou zmatek, vinu, bolest a navenek jen opakují to, co jim řekli jejich rodiče. Kapela začala hrát písně, které vyvyšovaly Ježíšovo jméno. Lidé kolem mě stáli a chválili. Já jsem chtěla taky, ale slova se mi zadrhla v krku. Ptala jsem se sama sebe: Je Ježíš skutečně Bůh? Chtěla jsem se připojit ke zpěvu, ale cítila jsem se jako lhář. Nemohla jsem texty těch písní vyslovit. Viděla jsem je tlustým písmem vepředu na plátně, ale byly mi cizí. Najednou jsem to věděla – už si nemůžu dál říkat křesťan.
Audio pouze pro předplatitele
K té chvíli v mém životě vedla dlouhá cesta. Moje krize nepřišla jako blesk z čistého nebe. Byla to spíše série zkušeností a otazníků hromadících se několik let. Už jako dítě jsem věřila ve všemocného Boha Stvořitele. Ale co Ježíš? Člověk, který je Bohem – není to rouhání? Popichovala mě otázka: Proč bych se měla zrovna já narodit do toho správného náboženství? A je to jediná cesta ke spáse? Že bych měla takové štěstí, a miliony jiných lidí smůlu? Zdálo se mi to velmi nepravděpodobné. Za ty roky, kdy mi tyto otázky běžely hlavou, jsem přečetla mnoho knih, byla v různých společenstvích, misijně cestovala do zahraničí – chtěla jsem najít odpověď. Tolik jsem se snažila a vždycky znovu se rozhodovala věřit, i když jsem spoustu věcí nechápala. V ten okamžik na konferenci mi došlo, že už nemám sílu. Udělala jsem k tobě, Ježíši, tolik kroků, nemůžeš udělat jeden ty ke mně? Proč ke mně nepromluvíš? Já už v tebe věřit nedokážu, už nedokážu udělat další krok.
Láska mezi č ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
