Ondřej Szturc: Hledá se opravdový muž

Řada z nás mužů prožívá v roli, kterou máme mít, napětí. Ze společnosti se pomalu vytrácí tradiční rozdělení genderových rolí, které řadě lidí dávalo jasnou šablonu, jak vypadá správný chlap a správná žena. Zdravé mužské vzory chybí a přemítáme nad tím, co se vlastně od nás očekává a co od sebe očekáváme my sami. V církvi je toto napětí často umocněno zduchovnělými genderovými stereotypy, které vyvíjejí nezdravý tlak, se kterým má řada mužů problém se popasovat.

Od křesťanských mužů se neočekává, že budou dokonalí, ale že budou věrní a obětaví.

Nejsem člověk, který by měl rád staré zlaté časy – asi proto, že nikdy žádné nebyly. Jediné, co v minulosti možná opravdu bylo jednodušší, byla větší jistota a jasné společenské nastavení, které mužům ušetřilo přemítání nad tím, co se životem. Dříve se od muže čekalo, že se ožení, zajistí bydlení, bude živit rodinu, bude dominantní a bude rozhodovat o veřejném životě rodiny. Žena se starala o děti a domácnost. Toto tradiční rozdělení rolí není neměnný Boží řád, je to zkrátka historické kulturně-společenské nastavení, navíc umocněné průmyslovou revolucí.

„Krize mužství“, jak se současný fenomén někdy pojmenovává, mi proto nepřipadá nijak výjimečná. Dost možná z toho můžeme vytěžit i něco dobrého – ve společnosti, kde se mužství a ženství ocitá ve vzduchoprázdnu, je můžeme svobodněji objevovat a nově definovat bez svázanosti a očekávání kulturních tradic a stereotypů. Dlouho vytouženou svobodu máme, teď se musíme naučit s ní nakládat.

Výzvou pro generaci mladých mužů je, že přecházíme z rozumové, racionální a odolné generace našich rodičů do generace více emoční, citlivější a křehčí. Současně přecházíme do globalizovaného světa, kde nahlížíme do jiných kulturních bublin, které nás ovlivňují. Ty přinášejí otazníky, zda nás rodiče a církev vychovávali dobře a jak chceme své děti vychovávat my.

Toxická maskulinita versus rezignace

Někteří muži se v reakci na tuto nejistotu uchýlí k nějaké křesťanské macho verzi „toxické maskulinity“, kde se vzájemně utvrzují v tradičním rozdělení rolí a příležitostně je dovádějí do extrému. Mezi typické znaky patří přesvědčení, že od ženy se nekompromisně očekává, aby byla doma s dětmi a vzdala se kariéry. Manžel sám rozhoduje o financích (žena např. nemá k dispozici platební kartu) a o záležitostech v církvi rozhodují opět jen muži. Některým ze čtenářů to může znít jako sci-fi, ale žel to sci-fi není.

Pokud má muž potřebu mít kontrolu nad druhými lidmi, chce rozhodovat, ale nechce se podřizovat a obětovat, je toxický pro sebe i pro druhé. Projevuje se to tím, že potřebuje mít v manželství poslední slovo, po dětech vyžaduje absolutní a okamžitou poslušnost a vytváří nerovný vztah, který neodráží kristovské hodnoty.

Naopak druhá skupina mužů se zodpovědnosti za svůj život a za druhé naprosto vzdá, rezignuje a uchýlí se do digitálního prostředí počítačových her, virtuálního světa a pornografie. Tento svět je skvěle koncipován tak, aby nám extrémně zvedal hladinu dopaminu a aby nás bavil mnohem víc než reálný život. Má v nás vyvolat lživý dojem, že dosahujeme opravdového úspěchu. Masturbovat u počítače je pro takového muže mnohem uspokojivější než si povídat s přítelkyní nebo mít osobní rozhovor s kamarádem. Když tomuto muži začnou opravdové vztahy chybět, obviňuje z toho společnost, rodiče, liberální Západ, feminismus – prostě kohokoli jiného. Skutečný problém je však nedostatek síly a odvahy čelit opravdovému životu.

Nejde o dokonalost

V první řadě bychom se možná nemuseli tolik soustředit na své „mužství“. V první řadě jsme Boží děti, Kristovi následovníci a lidé. Apoštol Pavel píše o tom, že v udávání naší hodnoty v Kristu nezáleží na tom, kdo je muž a kdo je žena.

Jako křesťan věřím, že muži a ženy jsou jiní. Máme rozdílné silné a slabé stránky, ale to neznamená, že máme na každého jednotlivce klást nároky ve světle těchto rozdílností. Například muži jsou obecně silnější, ale to neznamená, že každý muž musí být silnější než každá žena, a už vůbec ne, že tím budu měřit něčí „mužskost“.

Znám řadu skvělých párů, kde je muž mnohem tišší a méně výrazný, zatímco žena je silnější osobnost a má dar vést druhé. A jejich manželství jsou často zdravější než „tradiční“ macho muž a žena puťka. Protože o zdraví manželství nerozhoduje to, jak se lidé vejdou do nějakých rolí, ale jestli spolu jednají s úctou jako dva sobě rovní lidé a s respektem ke svým rozdílnostem, darům a osobnostem.

Když už se ale bavíme o mužství, věřím, že zralost a vyspělost se projevuje zodpovědností. Že muž by měl především nést zodpovědnost za své chování, za své činy a za svůj život. A to pak přerůstá ve schopnost mít svůj díl zodpovědnosti v boji za dobro, za vytváření hodnot, za svá přátelství a případně za budování své rodiny, pokud je mu dopřána.

S tím souvisí, že muž by měl usilovat o to, aby měl přátele, před kterými je opravdový. Nemyslím tím jen kámoše na pouhé sdílení koníčků, i když to je taky důležité. Na mysli mám přátele, před kterými otevřeme srdce. Zažil jsem řadu smutných příběhů mužů, kteří byli navenek v pohodě, působili zdravě sebevědomě, měli smysl pro humor, ale vevnitř je potají rozežírala nějaká závislost, touha po nevěře nebo potlačované emoce a vztahové frustrace. Nakonec se všechno provalilo a během několika týdnů z nich byl někdo úplně jiný. Nakonec opustili víru, rodinu nebo oboje. Opravdový muž potřebuje komunitu přátel, před kterými je zranitelný a autentický.

Pokud byla muži svěřena nějaká moc a autorita, ať už formální, nebo neformální, měl by ji využívat pro dobro druhých, pro jejich požehnání a budování. Když apoštol Pavel v listu Efezským píše o manželské dynamice, popisuje, že muž je hlavou ženy. Současně ale vysvětluje, co to znamená. Nesnaží se říct, kdo rozhoduje, kdo má poslední slovo a kdo má moc. Nýbrž redefinuje kulturní pojetí tohoto pojmu. Být hlavou něčeho v římské říši znamenalo mít ochranu a privilegia. Například být hlavou vojenského oddílu znamenalo, že vedoucí má lepší vybavení, lepší režim a lepší ochranu. Avšak apoštol Pavel tohle obrací a říká, že hlava se má obětovat tak, jako se Kristus obětoval pro církev, a že muž má milovat ženu jako své vlastní tělo.

Řada mužů dnes miluje především sama sebe a chce si od ženy nechat sloužit. Ze vztahu se tak stává mocenský boj, který je důsledkem našeho hříchu popsaného v První Mojžíšově: „Po muži budeš dychtivě toužit, on ti však bude poroučet.“ (1M 3,16) My, kdo jsme následovníky Krista, však máme usilovat o víc. Můžeme tyto pudové tendence přebíjet láskou, potlačováním svého ega a obětováním se, k čemuž nám Duch svatý dává sílu.

Zdravý křesťanský muž přijímá zodpovědnost za přinášení Božího království a kristovských hodnot do svého okolí, čímž vytváří trvalý odkaz. Od křesťanských mužů se neočekává, že budou dokonalí, ale že budou věrní a obětaví.

Můj táta samozřejmě není bez chyby, ale vždycky jsem se na něj mohl spolehnout. Viděl jsem, že opravdu žije to, o čem se mluví v církvi, a že svůj život nežije sám pro sebe, ale pro druhé.

Pokud jste takové muže ve svém životě nezažili, přeji vám, aby se vám nějakého podařilo najít ve vašem okolí. Třeba jsou blíž, než myslíte.

Bc. Ondřej Szturc je pastorem ESK Havířov. Působí v KAM v oblasti interního rozvoje pracovníků, podpory mladých vedoucích a spolupráci generací v církvi.