Rebecca McLaughlinová: O rození a umírání

Porod na Západě je v dnešní době zvláštní spojení. Nejstarší, prvotní procesy nešikovně sešité s nejmodernější technologií. Neměla jsem „přirozený porod“, a přesto mnohé z toho, co se dělo, bylo nevyhnutelně přirozené.

Když jsem ležela na nemocničním lůžku a čekala, až se poprvé setkám se svým synem, v mé mysli se otevřela dvě okna.

Utrpení začátku života

První bylo okno do porodu: skutečného porodu, jaký zažily miliardy žen přede mnou. Můj porod pro mě byl těžký, navzdory vší pomoci a pohodlí, sestrám a lékařům, kteří se mi věnovali, každému uklidňujícímu léku, který mi vnikal do žil, aby otupil bolest. Moje tělo bylo zpustošené. Měla jsem však pomoc ve všemožných podobách a věrného manžela po svém boku – toho dne i po mnoho dalších. Jaké by to bylo bez toho všeho?

Myslí mi proběhly scény jiných rodiček – scény, ke kterým jsem se dostala jen prostřednictvím slov na stránkách nebo obrázků na obrazovce. Ženy, které rodí samy. Ženy, které nemají žádnou lékařskou pomoc a čelí krutosti porodu bez úlevy. Ženy, které vědí, že jejich dítě – nebo ony samy – mohou během porodu zemřít. My na Západě jsme tyto skutečnosti vytěsnili, ale když jsem ležela na porodním sále, vznášel se kolem mě přízrak toho, co porod znamenal pro miliardy jiných žen, a nemohla jsem se ho zbavit.

Pak přišly otázky: Jak mohl Bůh dopustit tolik bolesti tolika lidí? Drsné utrpení vepsané do scénáře lidských počátků. Osamělý nářek žen, které rodí někde na okraji, schované ve stínu nebo naopak vlivem okolností odhalené, nechráněné. A přesto je Bůh – jak ho pojmenovala matka a otrokyně Hagar – Bohem, který vidí (1M 16,13).

Je Bohem, který je něžným svědkem tohoto utrpení, který nám v něm vychází vstříc, pokud se k němu obrátíme. A je to Bůh, který jediný může skutečně pomoci, ať už ležíme na špinavé podlaze, nebo na nemocničním lůžku. Je to skutečně Bůh, který se k nám vztahuje podobně jako rodící žena. On je skála, která nás zplodila, Bůh, který nás zrodil (5M 32,18). I když matka může zapomenout na své kojené miminko, on na nás nezapomene (Iz 49,15). Od tohoto Boha nepřicházejí žádné uhlazené odpovědi. Ale je tu zlomené tělo jeho Syna, nahého a poníženého, který umírá, abychom my mohli žít.

Utrpení konce života

A pak se moje mysl zatoulala dopředu. Nikdy se nepřenesu přes krutost porodu, kterému jsou ženy vystaveny bez pomoci. Ale jednoho dne budu čelit krutosti smrti. Jednoho dne můj pobyt v nemocnici neskončí s novým životem v náruči, ale tím, že mé studené mrtvé tělo přikryjí vyžehleným prostěradlem.

Lékaři se budou snažit mi pomoci. Přinesou své přístroje a provedou zákroky. Ale budou utíkat za vlakem, který nabírá rychlost. Nakonec jim mé ruce proklouznou mezi prsty. Možná to bude nedůstojné rozloučení. Nastane čas smrti. To nejlepší, v co mohu doufat, je, že u toho budou mé děti. Můj manžel, pokud se budeme řídit statistickými normami, už mě touto cestou předešel. V co tedy budu doufat, až budou blikat světla a monitory?

Už mnoho let mi leží v hlavě příběh o Lazarovi, který vstal z mrtvých. Ne kvůli rozuzlení příběhu, kdy Ježíš zvolá: „Lazare, pojď ven!“ a muž dříve mrtvý skutečně vyjde (J 11,43–44) – i když je to úžasná scéna. Ale kvůli tichému rozhovoru, který nejprve Ježíš vede s Martou. Ježíš si tuto krizi vynutil.

Marta Ježíše zavolala, když byl její bratr nemocný, a Ježíš nepřišel. Úmyslně nechal Lazara zemřít a čekal, až bude mrtvý čtyři dny. Teprve pak přišel. „Já jsem vzkříšení a život,“ říká této uplakané ženě. „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a každý, kdo žije a věří ve mne, nezemře navěky. Věříš tomu?“ (J 11,25–26)

Až se naposledy ocitnu na nemocničním lůžku, musím věřit nejen v člověka, který je mou vstupenkou na věčnost, ale v člověka, který je věčností samotnou. Ježíš nám nedává jen vzkříšení. On je vzkříšení a život. Bez něj je jen smrt. S ním existuje život, který nám žádná osamělá smrt nemůže vzít. Porod byl pro mě zkušební jízdou – oknem do průzoru smrti. Novodobé rolety se na chvíli zatáhly. On je vzkříšení a život. Věřím tomu?

Rebecca McLaughlinová, Ph.D., je spisovatelka, novinářka a konzultantka v oblasti komunikace a rétoriky (www.rebeccamclaughlin.org). Převzato se svolením, překlad Kateřina Coufalová.