Prorocký hlas, kterého se bojíme
Umění je prorocký jazyk, který nelze spoutat do norem nedělní bohoslužby. „Umění je užitečná dovednost, kterou neovládá každý a které je třeba se naučit. Je to ta oblast kulturní činnosti, kde se lidé snaží ... vyjadřovat své myšlenky a city buď vytvářením děl, nebo jednáním. Abychom umělecký (metaforický) účinek dokázali rozpoznat, musíme se ... naučit dosavadním znakovým systémům, vůči nimž se umělecký znak vymezuje. K porozumění umění je tedy ... nezbytná výchova k umění.“ Tolik teorie z Wikipedie.
Audio pouze pro předplatitele
V církevním provozu si často pleteme umění s amatérskou produkcí dobrovolníků, protože nejsme školeni ve vnímání uměleckého jazyka. Naše nekritické obdivování jakýchkoli výkonů jen z důvodu správného teologického zaměření jim dává punc uměleckosti, který si ovšem mimo úzký kruh sympatizantů nezaslouží. Jak můžeme uznávat za umělce někoho, kdo neovládá ani řemeslo? Pro lidi mimo náš vnitřní kruh jsme směšní, když prohlašujeme za umění něco, co jím není. Jde jen o správnou ideologii. Ačkoli i to je sporné. Z textů písní si pamatujeme více než z kázání. Jsou však tyto texty správnou teologií? Mnohdy se z nich dozvíme víc o životní situaci autora než o Bohu samém.
Pokud se v církvi vyskytne opravdový umělec, bývá vyštípán, nepochopen, protože není ochoten se podrobovat provozu. Znáte to: dvě písně v rychlém tempu, pak jedna v pomalém, po níž následuje modlitba a pak jedna skladba v tempu středním, která vše uvede ke kázání. Takhle prostě umělci nefungují. Oni totiž vnímají Boha. ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
