Když vidíš, že je to potřeba... (příběh čtenáře)
Zhruba v polovině devadesátých let navštívil náš sbor kazatel, který přinášel lidem na shromážděních prorocká slova. Když se zastavil u mě a manželky, modlil se poměrně dlouho. Zapamatoval jsem si z toho, že budeme sloužit spolu, že budeme chodit do věznic a pomáhat lidem na okraji společnosti. To první – že budeme sloužit spolu, se nám líbilo. Byli jsme mladí, zamilovaní a představa, že nás ani služba neodloučí, byla lákavá. Zbytek nás nadchnul méně. Vzhledem k našim představám o životě, službě a dosavadním životním zkušenostem to pro nás bylo nepřijatelné – zvláště navštěvování věznic – a odmítli jsme to. Když však Bůh něco řekne...
Audio pouze pro předplatitele
První naše společná služba s manželkou začala ve vyloučené lokalitě v České Lípě. Díky rozvlažení druhé poloviny devadesátých let začali do našeho sboru přicházet Romové. A jelikož manželka je Romka, navštěvovali jsme je a snažili se založit skupinku. A zde jsem se dopustil svého dalšího omylu: Představoval jsem si, že budu sloužit dospělým a budu je učit vést spořádaný život a manželka že se bude věnovat dětem. Protože já přece dětem sloužit nemůžu. Možná i proto naše služba neměla dlouhého trvání. Ale aspoň jsme si ověřili, že můžeme sloužit společně a že nás to baví.
Řekl jsem Bohu, že končím, ať si povolá někoho jiného. Tohle nemám zapotřebí.
Po roce 2003 jsem si začal uvědomovat, že v našem sboru chybí péče o dorost. Sám jsem měl děti, které odrůstaly besídce, a do mládeže měly ještě daleko. A tak jsem o tom ve sboru začal mluvit. Představoval jsem si, že se dorosťáků někdo ujme – kdokoliv, jen ne já. Odpověď přišla ústy jedné sestry: „Když to vnímá ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
