Když Bůh během naší bouře spí...
Co kdybych vám řekl, že jeden z největších projevů Ježíšovy moci a autority v Novém zákoně byl spánek? Ne spánek obecně. Konkrétní případ zaznamenaný v Markově evangeliu, příběh, který známe pod názvem „Ježíš utišuje bouři“ (4,35–41). V tomto příběhu ovšem bouře není to, co Ježíš pokládá za důležité. Když se ponoříme do děje, zjistíme, že nepřízni počasí nevěnuje pozornost, ale spí na zádi na podušce.
Audio pouze pro předplatitele
To neznamená, že by bouřka nestála za pozornost. Vzpomeňte si, že Ježíšovi učedníci jsou zkušení rybáři. Už bouře zažili, přesto se nyní plácají jako ryby na suchu. Není to tak, že se to Ježíše netýká. Je promočený, pod ním se hromadí voda, ale i přes křik a pláč učedníků a přes silné studené vlny, které se lámou o loď a šlehají ho do obličeje, dřímá dál. Jeho učedníci ho nepovažují za mrtvého pravděpodobně jen díky tomu, že stále ještě leží na polštáři a nespadl do vody pod sebou. A přesto, Ježíš zůstává klidný.
Když se věci zdají stresující a neřešitelné, Ježíš nás nevyzývá napnout síly, ale být s ním.
Na druhou stranu, učedníci jsou z bouřky vyvedení z míry a fakt, že Ježíš „podřimuje“ v rohu, jim nijak nepomáhá. Muselo jim připadat neuvěřitelné, že by někdo, ať už jakkoliv vyčerpaný, mohl prospat takový liják. A pokud Ježíš nespal, proč jim nepomáhal? Proč se neprojevil v situaci, kdy ho nejvíc potřebovali? Když učedníci Ježíše konečně osloví, je jasné, že jsou z jeho nezúčastněnosti zklamaní. „Učiteli!“ křičeli, „nezajímá tě, že hyneme?“ Dnes bychom řekli: „Při vší úctě, zvedni se a pomoz nám! Umíráme tady!“
Ježíš vstane a napomene bouři třemi slovy. Ale bouře v srdcích jeho učedníků zuří dál. Ježíš na jejich otázku odpovídá otázkou. „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ Z vývoje situace je jasné, že Ježíš nezpochybňuje jejich víru v jeho moc utišit bouři. Odpověděl svým učedníkům jemnou výtkou jako otec svým malým dětem: „Ještě nemáte víru?“
„Proč jste tak ustrašení?“ ptá se. Bojíme se životních bouří? Bojíme se, že je naše pohodlí, nebo dokonce náš život v ohrožení v přímém důsledku následování Ježíše? Bojíme se, že v okamžiku, kdy ho budeme potřebovat nejvíc, zjistíme, že spí, tak jako ho spícího nalezli učedníci? První otázka dává smysl pouze ve spojení s tou druhou. Ježíš zpochybňuje nikoliv jejich víru v jeho moc, ale v jeho péči a starost o ně. Jejich otázka nezněla „Co by mohl udělat?“, ale: „Co udělá?“ Miluje je Ježíš natolik, aby jim pomohl, nebo zůstane zticha? „Nezajímá tě, že hyneme?“ Tím, že utišil bouři, Ježíš prokázal svou milost, trpělivost a soucit, ale jeho moc se projevila v klidu.
Ježíšův spánek během bouřky demonstroval jeho moc nad ní a autoritu nad situací, ale učedníkům – a nám – může posloužit jako nabídka dělat to, co mají dobří učedníci dělat – cokoliv dělá jejich učitel. Ježíš „nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce“ (J 5,19). Proč si tedy pořád myslíme, že my můžeme? Když někdy zuří vlny a vítr a věci se zdají být neodkladné, stresující a neřešitelné, Ježíš nás nezve, abychom řídili loď sami a napnuli síly, ale abychom přišli za ním, byli s ním a dělali to, co dělá on. „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.“ (Mt 11,28) Jeho touhou není zastavit všechny životní bouře, ale naučit nás, co znamená dívat se na něj a chápat, že on je naším Pánem. Ježíšovi bouřka starost nedělá, a pokud je náš pohled upřený na něj, nemusí trápit ani nás.
Vhodnější název příběhu, který známe jako „Ježíš utišuje bouři“, by byl „Ježíš spí během bouře“. My lidé ale tíhneme k tomu, co je velkolepé, i když Boží sláva je vidět ve všednosti. Předpokládáme, že hlavní Ježíšovou mocí je jeho schopnost zastavit životní bouře, uzdravit rány a ukončit veškeré životní boje. Nebo že naší úlohou je pracovat, aniž bychom si stěžovali, bez ohledu na těžkosti, v kterých se nacházíme. Ježíšova moc je ale úplně jiná. Je to moc, která nám umožňuje se zeptat „To je ti to jedno?“ a zjistit, jak úžasně jedná bez ohledu na naše pochybnosti, hříchy a selhání. On se nebojí našich otázek ani našich slabostí. Chce nás znát a chce, abychom my znali jeho. Pravá víra, která se nachází v Boží přirozenosti spíš než v jeho schopnostech, je víra v to, že se můžeme modlit a poprosit ho, aby nás zbavil některých těžkostí. A můžeme vědět, že pokud to neudělá, je stále s námi právě tady, na lodi. Neopustil nás a nikdy neopustí.
překlad Alena Kovandová
Keifer Lucchi je ředitelem spolku Naděje z popela, jehož cílem je podporovat křesťanské pracovníky v Evropě.
