Jen hormony a feromony? aneb Prožít lásku bez úhony
Je zajímavé, že při řeči o chození, zamilovanosti a milování se v církvi skoro stydíme mluvit, červenáme se. Zeptáme-li se průměrného vzorku křesťanů, zda četli Píseň písní, pak mnozí řeknou, že ne. Ta druhá část to pak komentuje, že se jedná o text plný sexu, a nemálo jedinců pro jistotu dodá, že se jedná o alegorii vztahu Ježíše a církve...
Audio pouze pro předplatitele
Co si také počít s pasážemi jako „Karmínová stuha jsou tvé rty, tvá ústa nádherná...“ či „Dva koloušci je dvojice prsů tvých, dvojčátka gazelí, jež pasou se v liliích“ (Pís 4,3.5).? Zdá se, že jsme v touze po obecně vnímané formě svatosti vykostili emoce natolik, že každé ukročení od vnímaného standardu vyvolává v našem podvědomí pocit ohrožení.
Píseň písní je z pohledu neurobiologie až překvapivě přesná, když lásku přirovnává k opojnému účinku vína.
Na druhou stranu, nelze se této obranné strategii divit. Většina naší společnosti vidí za chozením a vztahy sex. Sexuální vášeň, touha po blízkém kontaktu s jiným pohlavím je však lidem bytostně vlastní a Bůh při stvoření s námluvami počítal. Adam jistě nebyl jen opylovač a ploditel, ale již ve chvíli, kdy se s Evou poprvé setkávají, jsou z kontextu zřejmé vzájemné emoce a náklonnost ve vší košatosti a plnosti, kterou bychom jim patrně záviděli. Zároveň do vztahů muže a ženy Bůh vložil plod ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
