Ida Pencová: Lektorské bruslení na tenkém ledě
Osmá bé, preventivní program o předsudcích. Vysvětlujeme si pojmy: „Předsudek je, že si na někoho uděláme názor podle toho, do jaké skupiny patří, dřív než ho osobně poznáme.“ Jako příklad uvádím, že když jsem se jako náctiletá nechala pokřtít a začala chodit mezi křesťany, nikdo z mých spolužáků se nezeptal „Jak se ti to stalo?“, ale rovnou byli všichni hned hotoví s tím, že jsem divná...
Audio pouze pro předplatitele
Je to už ke konci hodiny a po tomto krátkém příběhu zvoní na přestávku. V zadní lavici se zvedá ruka: „A jak se vám to teda stalo? Řeknete nám to?“ Celou přestávku pak mám možnost sdílet s dětmi svůj příběh, říct jim, co mě vedlo k tomu, že jsem uvěřila, a zodpovědět řadu otázek o víře.
„To je úžasné!“ řekla mi na to jedna kamarádka. „Takhle nějak si představuju, že by to mělo být. Děti přece víc než cokoli jiného potřebují slyšet evangelium.“
„Tos’ měla štěstí, že z toho není průšvih,“ řekla mi jiná kamarádka, „stačilo by, aby o tom jedno z dětí povykládalo doma, a mohl z toho být pěkný cirkus.“
Myslím, že pravdu mají obě. Lektorské práci se věnuju už víc než deset let a za ty roky jsem slyšela nespočet názorů na to, jak by se to mělo dělat. Znám lidi, kteří mi řekli, že nebudou lektorskou práci finančně podporovat, protože lektoři ve školách nekážou evangelium. A znám lidi, kteří mě opakovaně varují, ať si ani na své osobní profily na sociálních sítích nedá ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
