Clive Everill: Svých studentů se ptám: „Jak se máš?“
Nikdy jsem nechtěl být učitelem. Vzdělání jsem v Anglii ukončil v šestnácti a začal jsem pracovat v různých zaměstnáních: Byl jsem úředník, sběrač ovoce, dělník, pracovník v ubytovně pro mladistvé a dospělé s duševními problémy a bez domova. Na své cestě jsem však zjistil, že mi Bůh dal dar komunikace. Abych svůj dlouhý příběh zkrátil: Před osmnácti lety jsem se ocitl na gymnáziu v České republice a stal se lektorem angličtiny. V Česku jsem tedy ve škole déle, než jsem kdy byl v Anglii! Jsem introvert, který se naučil být extrovertem.
Audio pouze pro předplatitele
Hned poté, co jsem se v první hodině dozvěděl jména studentů, jsem se ptal: „Jak se máš?“ Odpovídali: „Jmenuji se...“ „Ne. Jak se máš?“ „Učitelé se nás neptají, jak se máme.“
„Chci udělat něco, co jste nám doporučil,“ řekl mi bývalý student.
To byl můj výchozí bod: Naučil jsem se jejich jména, zeptal jsem se jich, jak se mají, a projevil jsem o ně skutečný zájem. Začal jsem tím, že jsem s nimi navázal vztah. Důležité bylo také stanovit jasné zásady, moje „třídní pravidla“ (například zákaz žvýkání žvýkaček a jídla během hodiny, zákaz používání mobilních telefonů bez dovolení, zákaz učení se na jiné předměty apod.), a zůstat ve svém přístupu důsledný.
Také se k nim snažím být otevřený a jít jim příkladem sdílením příběhů ze svého života. Bůh mě během života provedl různými zaměstnáními, kde jsem se naučil rozličným dovednostem, ale taky jsem nasbíral spoustu příběhů týkajících se různých témat. A dobré příběhy má rád každý – ať už jsou vtipné, nebo ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
