Vojtěch Urban: Neboj se pojmenovat hřích

Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Přišel k němu a řekl mu: V jednom městě byli dva muži; jeden bohatý a druhý chudý. Bohatý měl velmi mnoho ovcí a skotu. Chudý neměl nic než jen jednu malou ovečku, kterou koupil. Živil ji, vyrůstala u něho spolu s jeho syny. Jídala jeho sousto chleba, pila z jeho poháru a spávala v jeho klíně. Měl ji jako dceru. Nějaký pocestný přišel k bohatému muži, ale tomu bylo líto vzít ze svých ovcí či ze svého skotu a připravit poutníkovi, který k němu přišel. Tak vzal ovečku chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel. David proti tomu muži velice vzplál hněvem a řekl Nátanovi: Jakože živ je Hospodin, muž, který to spáchal, je synem smrti. A tu ovečku nahradí čtyřnásobně za to, že toto spáchal, a protože neměl soucit. Nátan Davidovi řekl: Ty jsi ten muž!

(2. Samuelova 12:1-7)

Příběhů s Davidem známe nespočet. David byl bez jakýchkoliv pochybností Bohem milovaný služebník víry. Po většinu života se v těžkých a zásadních momentech doptával na Boží vůli. Právě i díky tomu toho nakonec tolik vykonal. Jednoduché poselství, které lze vyčíst z Davidova života, zní: nejlépe si udržíš víru, když nepřestaneš udržovat svůj vztah s Bohem.

Když hřích plodí další hřích

Klíč k pochopení toho, čím Nátan konfrontuje svého krále, najdeme v předcházející kapitole. David totiž jednoho dne spatří krásnou ženu, která je však již vdaná za Chetejce Urijáše, a opouští prakticky veškeré své hodnoty a postoje. Přijde mi důležité dodat, že se to stává ve chvíli, kdy se David poprvé nevydá se svým vojskem na válečné tažení a jen se „nudí“. Neudrží své touhy a využije svého postavení k tomu, aby se mohl s vdanou Batšebou vyspat. Tím to ale nekončí. Batšeba brzy informuje svého krále, že s ním čeká dítě. 

David se ze situace samozřejmě pokusí dostat. Několikrát se snaží Urijáše dostat do ložnice Batšeby, aby překryl svou chybu. Přes veškeré snahy však neuspěje – Urijáš zůstane věrný svým spolubojovníkům a současným zákonům (ať už jsou jeho důvody jakékoliv). David volí nejhorší možné řešení a vypracovává plán na definitivní odstranění Urijáše. Ten je v jednom z bojů opuštěn velitelem a kromě jeho samotného padnou i desítky dalších židovských vojáků.

Tohle v nás umí probudit pouze hřích. Ten David, který v mládí ubil lva, aby zachránil jednu ovečku z velkého stáda, je nyní ochoten pro svůj chtíč poslat celou řadu ovcí lvům přímo do tlamy. 

Uteče nějaký čas a David se s Batšebou ožení. Je celkem podstatné si uvědomit, že se tedy nejedná o jeden přestupek proti Bohu, ale o určité období, kdy David soustavně a cíleně hřeší.

Ztráta zaměření na Boha

Vraťme se k úvodnímu textu. Nyní nám je příběh mnohem srozumitelnější. Přečtěte si ho znovu. Nátan díky Božímu vedení obrazně popisuje Davidovi vše, co se stalo. David v první chvíli nepochopí, že je to příběh o něm, a je samozřejmě pobouřen tím, jak se boháč zachová k chudšímu. Je zajímavé, že sám ve svém jednání chyby nevidí, ale v příběhu je hned schopen dotyčného odsoudit. Možná o něčem podobném o stovky let později mluví Ježíš v obrazu s třískou a trámem. 

Nátan na nic nečeká a vpálí tvrdou realitu Davidovi do tváře: „Ten muž jsi ty!“ Jak je možné, že se někdo tak požehnaný, kdo je zvyklý přebývat v Boží přítomnosti, dostal do této situace? Navíc v celém příběhu o Davidově pádu nenajdeme ani jedinou zmínku o Hospodinu (2. Samuelova 11). Přitom o Davidovi čteme, že ho Hospodin doprovázel, kamkoliv se vydal (2. Samuelova 7:9). Vše je najednou jinak. Proč?

Hledání odpovědi není tak těžké. David ztratil zájem o Boží vedení a přestal se doptávat svého Pána na jeho vůli. Následuje to, co hrozí každému z nás. Do Davidova života se vkrádá hřích. Hřích od samého počátku buduje propast mezi námi a Bohem. A téměř automaticky přichází právě v těch momentech, kdy ztrácíme zaměření na Boha. 

Děsivé na tom je, že si David plně neuvědomoval své chyby, a neměl tedy důvod z nich činit pokání. Až díky Nátanově konfrontaci je postaven před svůj prohřešek. Takovou moc má v našem životě hřích. Naprosto nás oslepí. David za celý svůj život zažívá Boží vedení snad nejintenzivněji z hrdinů Starého zákona. Přesto (nebo možná právě proto) máme tento příběh v Bibli, aby byl výstražným vykřičníkem, který ukazuje, jak daleko nás hřích může od našeho Stvořitele odvést. 

Přes všechny „ale“

Dostáváme se k celé pointě. Jako měl ve starozákonním příběhu Nátan úkol vést Davida k rozpoznání hříchu, stejné pověření nese i každý z nás. Pokud chceme v našich církvích tvořit to správné prostředí, je třeba být čistý, jako je čistý Ježíš. Ano, bývá těžké se odhodlat, přijít za nějakým bratrem či sestrou a konfrontovat je s jejich realitou. V momentech váhání a rozhodování si však připomeňme situaci Nátana. 

Nátan byl Božím prorokem a vzhledem k tomu, že žil poblíž Davida, musel celou situaci znát. Dostal jasný úkol – přivést Davida k poznání jeho hříchu. Vžijme se do něj. Tento prorok má jít za králem, který už pro udržení tajemství nechal několik lidí zabít. Zapomeňme na chvíli na toho zbožného Davida. Nátan se má postavit před krále, který bývá dost cholerický, a sdělit mu: „Chyboval jsi a za trest přijdeš o dosud nenarozené dítě.“ Nátana může čekat úplně stejný osud jako Urijáše. Nátan však poslechne Boha a přes veškeré „ALE“ svůj úkol splní.

Přál bych si být obklopen lidmi, jako byl Nátan. 

„Co mě soudíš?“

Nám v těchto konfrontacích, doufám, nehrozí smrt, ale existují jiné překážky. Jsou tu různé podoby strachu. Jak se ten druhý zachová? Co když zničím dlouholeté přátelství? Co když dotyčný opustí sbor? Tyto otázky mohou být oprávněné, ale nesmí nás zastavit. V sázce může být i úplný odchod od Boha. Věřte mi, že takovou moc hřích v životě jakéhokoliv křesťana skutečně má. Obzvlášť, pokud se proti němu nikdo nepostaví a může si v klidu růst dál. Přestaňme v církvi hrát bobříka mlčení, aby se tu každý měl dobře a necítil se jakkoliv dotčený. Velká část Nového zákona je vlastně o napomínání.

Všichni známe větu: „Co mě soudíš?“ Je zapotřebí si uvědomit, že nám soudit druhé skutečně nenáleží. Nicméně ten, který již v srdci přítele odsoudil, není zpravidla tím, kdo za ním jde a riskuje přátelství, aby mu pomohl najít znovu čistotu a svatost v jeho životě. Je to projev lásky, i když pro dotyčného nebývá vždy příjemný. 

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (Jan 15:13)

Nemusí jít vždy o smrt tělesnou. V některých případech tato smrt může být například koncem dlouhého přátelství. Ano, není to nic lehkého, ale člověk může dojít k pokání jedině v případě, že si své chyby uvědomí. Církev proto potřebuje víc křesťanů, kteří vystoupí z komfortní zóny, odmítnou být součástí hry na bobříka mlčení a pomohou druhým znovu se postavit na správnou cestu.