Odvážný jako Jidáš?
Vím, teď asi každý čeká, že nadpis je pouze celkem zdařilým clickbaitem. Jidáš a odvážný? Jak? Tím, že mu nechyběla odvaha krást peníze ze společné kasy učedníků? Nebo snad že neváhal zradit Ježíše? Ne, nic takového na mysli nemám. Rád bych se ale ještě jednou vrátil k velikonočnímu příběhu, který jsem tu minule zmiňoval. Tentokrát z trochu jiného úhlu pohledu.
„Zradil jsem“
Přichází ona čtvrteční noc. Ježíš se modlí v Getsemanské zahradě a následně je zatčen. Zradil ho jeden z jeho nejbližších. Ten, který ho políbil na tvář, vydal syna živého Boha do rukou jeho nepřátel. Zbylí Ježíšovi učedníci berou do zaječích. Až na jednoho utíkají a hledají úkryt, aby se snad zloba a hněv, která doposud patřila hlavně jejich mistrovi, neobrátila i na jejich hlavy.
Zůstává jen jeden – Petr. Ten nenápadně sleduje, kam odvádí jeho učitele. Ježíš je vydán před lidský soud. Stojí tam sám, po jeho boku není nikdo. Dokonce i Petr, jeden z jeho nejoblíbenějších a nejodvážnějších (ten, který jako jediný našel odvahu kráčet s Ježíšem po vodě), ho třikrát zapírá. Boží syn je zcela opuštěn.
Tuším, že skoro každý s vykreslením této situace souhlasí. Vraťme se ale k Jidáši, muži, který Ježíše zradil. Hlas, který zní: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev.“ (Matouš 27,4). Jediný verš v Bibli, mně ale stačí k tomu, abych si dovolil tvrdit, že Jidáš byl odvážný.
Vím, odvaha a Jidáš nám prostě nejdou dohromady. Nicméně nesmíme zapomenout na to, že podle evangelií byl Jidáš jediným, kdo se dokázal postavit před soudce a říct: „Je nevinný!“ Je smutnou ironií, že tato slova zaznívají v podobný moment, kdy Petr Ježíše už potřetí té noci zapírá.
Jít proti davu
V životě jsou chvíle, kdy je opravdu cool a super následovat Ježíše. Když se nám daří a Bůh nám žehná. Když jsme na křesťanské konferenci nebo táboře a všichni při chválách zvedají své ruce k nebi. Jsme křesťané a tady a teď se přiznáváme ke svému Bohu. Miluji tyto momenty a věřím, že tak to má asi každý. Také učedníci zažívali spoustu okamžiků, kdy byl jejich mistr hrdinou dne. Vždyť udělal obrovské zázraky, změnil pravidla hry.
Jenže jsou tu i jiné chvíle. Okamžiky, kdy křesťan stojí sám a je obklopen pouze těmi, kdo s jeho vírou nesouhlasí. Ty momenty, kdy přiznat se k Ježíši znamená jít proti davu. Žák nebo student, který se má ve škole přiznat ke své víře. Zaměstnanec, který má zamést pod koberec nějaký daňový podvod a porušit tím to, v co věří. Obyčejný chodec, který slyší někoho jiného, jak zesměšňuje křesťanství.
Jaká je v těchto chvílích naše reakce? Jak reagujeme v momentě, kdy být křesťan není zrovna in a nepřináší nám to žádnou zjevnou výhodu? Volíme v takový moment ústup, útěk? Zapření toho, komu věříme? Nebo nacházíme odvahu a přiznáváme se k tomu, kdo nám daroval život?
Upřímně mě mrzí, že se Jidáš oběsil. Je to hlavní důkaz toho, že stejně jako ostatní učedníci nepochopil, že Ježíšova smrt není prohrou, ale vítězstvím. Ježíš jistě zemřel i za Jidáše a jeho hřích, který vyznal. Tíha Jidášovy viny byla ale pro člověka neúnosná. Vzal si život. Je to smutný obraz toho, co čeká každého, kdo se nesetká s Ježíšovou odzbrojující láskou a milostí.
Nechci tu z Jidáše dělat novodobého Avengera, ale myslím, že i tento moment z Bible stojí za zmínku. V životě občas zažívám chvíle, kdy se rozhoduji být odvážný jako Jidáš. A co víc, chci do toho povzbudit i tebe.
