V přímém přenosu: Nakolik máme být „in“?

Snažíme se zachovat klid, ale těžko ukočírovat radost z nové a „mladé“ krve. Těch dětí! Tři vlastní a tři v pěstounské péči. To bude v nedělní škole úplný nával. A jsou tak milí. A těch knih, co spolu s manželkou napsali, a ty pořady v rádiu i televizi. Těžké uvěřit, že právě sem, k nám, Pán poslal tolik talentu. Po bohoslužbě každý postupně vítáme nově příchozí rodinku, a dokonce vyrážíme do místní hospůdky na přátelský pokec: „Říkejte mi klidně Pipe.“

Netrvalo dlouho a Pipa bylo vidět všude. Kázal ve shromáždění, organizoval evangelizaci formou filmových nocí, dělal sboru reklamu v místním rádiu, sázel s rodinou stromky, demonstroval proti znečištění životního prostředí a krok za krokem spolu s manželkou měnili tvář našeho společenství. Nakonec i naše kavárna působila depresivně a vlastně ani ty vstupní dveře modlitebny nebyly dostatečně „in“. A my jsme chtěli změnu.

„Jak plánuješ tu evangelizaci, Pipe? Co budeš během filmových večerů kázat?“ zajímalo nás.

„Nebojte se, důvěřujte mi.“

Inu, Pip umí tahat za provázky a takové kontakty jako on nemá ve světě nikdo. Nikomu z nás by se nepodařilo „vytáhnout z klobouku“ jako třešinku na závěr filmových nocí byť stárnoucího a v penzi, ale přece jen režiséra filmů o agentovi 007 Jamesi Bondovi. Skvělý zážitek, krásný večer, i když nakonec mistr na popud manželky spěchal domů, aniž oba měli možnost zaslechnout alespoň náznak evangelia, což bylo ostatně hlavní motivací pro organizaci večerů u filmového plátna. Alespoň to Pip zkusil, i když při celkovém hodnocení akce jsme si v tichosti přiznali, že nikdo „nový“ se nedostavil a obecenstvo bylo složeno pouze z členů našeho sboru včetně pastora, kteří přišli Pipa podpořit.

V neděli se konala mimořádná bohoslužba, při které kázal původní pastor na rozloučenou se sborem. Odsloužil mezi námi sedmnáct let. Vzpomínal na okamžiky, kdy se Pán oslavil. Zmínil například sestru, která prožívala těžké chvíle během chval. Nebyla schopna vydat hlásku. Když se za ni starší modlili, vyšlo na povrch, že v mládí prodělala potrat a toto břemeno, pohřbené do tmy podvědomí, se projevilo tímto způsobem. Tehdy se začali všichni modlit za její uzdravení, a jakmile celé trauma vydali Ježíši, oslavil se hned na místě. Hodně z nás si ten den dokázalo dobře vybavit.

V paměti nám také utkvěl i druhý příklad Božího osvobození mezi námi: Bratr, kterého Pán Ježíš vyvedl z homosexuality.

„Pro Boha není nic nemožné,“ ukončil svoji řeč pastor a poté se s námi rozloučil.

Kamera dosnímala přímý přenos pro členy sboru doma u obrazovek a my přítomní jsme potom ve foyer společně poobědvali.

Byl to bezva den. Nikdo z nás netušil, že Pipa tato bohoslužba strašně rozhodila. Hlásil mi to osobně hned v pondělí ve městě. Potkali jsme se náhodou, ale byl toho plný. Nemůže to tak nechat, musí starším i pastorovi vysvětlit implikace takového přímého přenosu. Neuvědomují si jeho pozici mezi vrstevníky a kolegy. S něčím takovým si on prostě ve své pozici nemůže dovolit být asociován. Naštěstí nehrozí nebezpečí, že se něco takového bude opakovat, neboť dotyčný jde do penze. Ale jak si asi představujeme, že „nalákáme“ lidi do sboru, když se míníme prezentovat tímto způsobem? „Sem mám zvát své kolegy?! Sem?“

Tu a tam se mi stane, že mám na věc také vlastní názor, hluboké přesvědčení, ale chybí mi chuť ho prezentovat „na plnou hubu“, obzvlášť, když je potencionální oponent už „rozpálen do běla“. Ach jo, bratře (Petře, nepřepepři toho vepře), přece jen... jdu na to.