Tomáš Dittrich: Polykači kamenů

Seděli jsme spolu v kavárně v den volby prezidenta. Edvard, bývalý senátor, má ohledně politiky zajímavé postřehy, tak jsem si to užíval a těšil se na další setkání. Času jsem měl pořád málo, až jsem v novinách četl, že Jana odešla a už se nevrátí. Uvědomil jsem si, že je to skoro pravidlo: Staří lidé odcházejí rychle a nečekaně.

Plánovaný, dlouho odkládaný a pak už neuskutečnitelný rozhovor s muzikantem Svatoplukem Havelkou, legendou, přímým pokračovatelem linie Smetana–Dvořák–Janáček. Bavil ho Život víry, byl i naším mecenášem (kdysi taky zaplatil třeba tisk druhého vydání knížky Dana Drápala „Hledání a jistota“). Najednou byl pryč, bez varování, prostě pryč. Kromě hudby, která z repertoáru České filharmonie hned tak nezmizí, po něm zbyl pes. Díky hodným lidem se mu dodnes krásně žije, což je pro mě ovšem slabá útěcha.

Letmá návštěva u táty v nemocnici. Běžný rozhovor. Vypadal fit, až na ten zápal plic. Jako starý doktor věděl, že se čas jeho života počítá na hodiny. Říkal mi to, ale nevěřil jsem mu: Bůh moji modlitbu vyslyší. Večer volají, že je konec. Kdybych ho v tom vzal vážně, loučil bych se déle? Věděli jsme, že se máme rádi, k tomu se nedalo přidat nic. Staří lidé často odcházejí rychle a nečekaně.

Kdy začíná stáří? Vzhledem k pomíjivosti všeho pozemského vlastně už narozením. Různě dlouho ovšem trvá, než to člověku dojde. Biblické „pomíjivost, samá pomíjivost“ je přesným popisem toho, co se pod sluncem děje. Je milosrdné, že mladí to často dlouho nepochytí.

Kazatelova „pomíjivost“ nicméně není konec všeho, jen si to každý neuvědomí. Stáří, po kterém není nic, to je zoufalá perspektiva. Uvedení do pustého nic (v Máchově Máji), nebo naplnění našeho vykoupení? Nebetyčný rozdíl.
Přesto má i stáří křesťana svá tíživá zákoutí. Kamarád, kazatel po šedesátce, si tak trochu postěžoval: „Ve věku, kdy vrcholí kariéra manažerů a kdy i já cítím, že mi moje víra propojená se zkušenostmi dávají chuť se pustit do nových věcí, necítím dostatečnou podporu spolupracovníků, a tak jako svůj hlavní současný úkol vidím svou službu dobře předat.“ Napadlo mě: „A kdo tvé spolupracovníky těch osm let vedl a vychovával?“ Na to neměl co povědět.

Další vrstevník sdílel jinou nahořklou zkušenost: „Sešlo se mi teď pár obtížných momentů, které se dotýkají života sboru. Vypadám jako stará struktura, která brání pokroku, a přitom jen držím určité hodnoty a jde mi o rozumné praktické fungování našeho společenství. Stojím proti několika agilním křesťanům, kteří hájí úzké zájmy a mají podporu některých vlivných členů.“ Vysvětluje mi, k čemu jsou mu desítky let víry: „V indiánce Tekumseh se jeden náčelník jmenuje Polykač kamenů. To, před čím by člověk normálně uhýbal nebo by to házel zpátky, může spolykat. Ne že by mi to chutnalo, ale spolykat to je v dané situaci to nejlepší, co pro církev můžu udělat. Šediny mě uschopňují k polykání kamenů.“

Přitom existují stárnoucí vedoucí, kteří jsou postrachem, i když to nikdo nevysloví. Zvlášť s podporou seshora se stávají nedotknutelnými a neodvolatelnými. Blaze tomu, kdo odejde včas. Hanba každému, po jehož odchodu si církev oddechne.

Staří lidé často mají co předávat. Když posbírali moudrost, přežili tlaky, načerpali v Boží přítomnosti, mají z čeho. Pavel napsal, že Bůh svých povolání nelituje, a to se musí týkat i křesťanů vyššího věku. Je smutné, když se osobnost rozplyne v marných slovech a v tom, že se ti, kteří by měli být otci a matkami, soustředí na své problémy. Staří lidé v církvi mi z toho ale vycházejí podstatně lépe než nevěřící.

Nedostižnou korouhví starých mohou být modlitby. Znal jsem a znám lidi, kteří spolu s Bohem na svých bedrech nesou celou církev a celý svět. Modlitba je zvláštním souzněním člověka s Bohem. Když se s takovými lidmi modlím, cítím intimitu jejich víry. Vnímám, že Bůh má z jejich modliteb radost. Neříkám, že se mladí křesťané modlit neumějí. Jen se raduji z vůně modliteb těch starších. Modlitba může být to, co v životě křesťana vydrží nejdéle, a co přitom ještě roste v kvalitě.

Rychle mohou odejít i mladí. Vzpomínám na české básníky, čtyřiadvacetiletého Hlaváčka, Haussmanna nebo Wolkera a šestadvacetiletého Máchu. Stihli všechno? Jak předávání zvládají staří, kterým se dostalo víc času? U psychologa a spisovatele Jara Křivohlavého, který Životu víry srdečně fandil, jsem si uvědomil, že mu Bůh dal milost sepsat, předat a dokončit všechno, co mu svěřil. U důchodců, kteří nepíšou knihy, se to tak dobře vypozorovat nedá, ale věřím, že tuhle zvláštní milost Bůh některým lidem dává.

Nosím v hlavě pár knih pro církev, mám rozdělané práce z dějin architektury. Co z toho dotáhnu? Dostanu milost, kterou jsem vystopoval u Jara Křivohlavého, taky já? Tím se netrápím. Nebojím se o to. O takové věci se totiž Bůh postará podle toho, jak se mu to bude líbit. Moje vyhlídka na blížící se setkání s ním mi dává pokoj.

Dokonce vím, co do svého odstěhování určitě nezvládnu. Bydlím ve starém domku, který průběžně opravuji a vylepšuji. Práce na domě, a zvláště na tom, který oslavil 122 let, nekončí nikdy, protože tento letitý organismus generuje čerstvé potřeby a problémy. V tom je domek podobný Božímu domu, církvi. Tady naštěstí nejde o maraton – je to štafeta.