Mlčení (2016): Otevřené otázky a zrcadlo černobílé víře

Upozornění: Následující text obsahuje spoilery.

Příběh

Mladí jezuitští misionáři otec Rodrigues a otec Garupe se z rodného Portugalska vydávají do Japonska 17. století. Země se začíná uzavírat evropským vlivům, a to včetně křesťanské misie. Ta je potírána a o jednom z jejich vůdců otci Ferreirovi, učiteli Rodriguese i Garrupeho, se šíří zvěsti, že odpadl od víry. Mladí jezuité se jej snaží najít. Po příchodu do Japonska působí v ilegalitě, v rybářských vesnicích nacházejí křesťany a kněžsky jim slouží.

Zemská armáda je však důsledná a po pár týdnech je dopadne a uvězní. Japonci nechtějí kněze zabít, ale zlomit. Doufají, že tak docílí vymýcení misie mezi prostými lidmi. Tlak je vyvíjen drastickou metodou – před očima misionářů jsou zabíjeni japonští křesťané. 

Garrupe umírá, Rodrigues je držen naživu a setkává se s realitou: křesťanství bylo Japonci spíše nepochopeno a minulí misionáři se často chovali arogantně. Zlomovým bodem se pro něj stává setkání s Ferreirou, jehož veřejné zapření Krista bylo reálné. Rodriguesova víra dostává ránu, když mu Ferreira pomůže pochopit, že Japonci nejsou zabíjeni kvůli víře, ale kvůli Rodriguesovi samotnému. Vše vrcholí nočním momentem, kdy Rodrigues víru veřejně zapírá, aby zachránil pět mučených Japonců. V ten moment také konečně promluví Bůh, který jinak celou dobu mlčí. Rodrigues stráví zbytek života ve službě japonským úřadům.

Otevřené otázky

Pojďme se přesunout do samotného klimaxu děje. Rodrigues je za noci ve vězení postaven v přítomnosti Ferreiry před volbu: buď zapře, čímž zachrání životy pěti pomalu umírajících, od křesťanství již odpadlých Japonců, a nebo bude i dál hájit svou víru. V cele sbírá poslední zbytky vzdoru, když je ale předveden přímo před pětici mučených, za pomoci Ferreiry se rozhodne šlápnout na obraz a tím veřejně zapřít svou víru. 

Když jsem viděl film poprvé, nemohl jsem uvěřit svým očím. Můj hlavní hrdina, předtím tak pevný ve víře, se totálně zvrhl! O co víc šokující byla Kristova slova, která povzbudila Rodriguese k šlápnutí na obraz: 

„Jen pojď. To je v pořádku. Šlápni na mě. Rozumím tvé bolesti. Narodil jsem se do toho světa, abych sdílel lidskou bolest, nesl jsem tento kříž za tvou bolest. Tvůj život je teď se mnou. Šlápni.“ 

Jako by vše bylo naruby! Ten film se tvářil křesťansky, a teď tohle! Koho by napadlo, že by Kristus mohl někoho vést k zapření! To je mimo!

A nebo ne?

Abychom pochopili tento paradoxní moment lásky, je zapotřebí uvést několik věcí na pravou míru. Tou první je, že Rodriguesova situace byla extrémní. Naše poučky a zažitá moudra by v tuto chvíli mohla být jen stěží pomocí. Dobře vychované křesťanské svědomí velí nezapřít, že ano? Stačí však jediný pohled na Krista, který sám jde ve prospěch druhých dobrovolně na kříž, o němž věděl, že bude momentem odtržení od Otce, aby se situace zkomplikovala. Rodrigues je v podobné situaci. Formální zapření může zachránit lidské životy. Pokud však jeho víra vytrvá, lidé zemřou. Mlčení pokládá otázky. Nechť zazní, jejich uzavření nechám na vás:

Existují krajní momenty, kdy je přijatelné zapřít víru v něčí prospěch? Jak hodně či málo je to podobné s Kristem, který svou obětí přijal odtržení od Boha?

Je možné odpustit, pochopit či vůbec nebrat za vinu vynucené zapření? A co na to Bůh, bazíruje na neporušenosti slovního vyznání?

Zbožnost, nebo drzá pýcha?

Vedle tíhy situace je zde Rodriguesova víra. Ta vypadá odvážně, silně a přitažlivě, mladý jezuita je portrétem křesťanského hrdiny – misionáře. Sám si tak i připadá, když se vzhlíží v tůňce a tvář mu splývá s malbou Krista. Film se navíc pomocí symboliky snaží vykládat Rodriguesův příběh v podobě k tomu Kristovu. Rodrigues je stejně jako on zrazen za peníze, má svého Jidáše odpadlíka Kichijira, je týrán psychicky i fyzicky. A navíc podobnost obličeje s Kristem je nemalá! Tak vnímá Rodriguese film, tak se vnímá i Rodrigues sám.

Ocitáme-li se v momentu zapření, pak je zapírána právě tato víra. Je to právě toto chápání sebe a okolního světa, které se transformuje. Nejde nám nyní o omlouvání Rodriguesova odpadlictví. Jak ho vyzývá Ferreira a koneckonců i japonští věznitelé: „Vzdejte se své pýchy, padre!“ A právě to, víru, která si sebe sama tak cení, Rodrigues opouští. Krásným důkazem je závěr filmu, kdy se setká s Kichijirem, před kterým se od začátku filmu cítil svatě, pokud jím přímo nepohrdal. Po oné osudné noci je ale setkání jiné: „Děkuji za to, že tu jsi se mnou.“ Dokonce právě při setkání s ním podruhé (a ve filmu naposled) uslyší Boží hlas.

Do jak velké míry vnímáme sami sebe jako zbožnější, svatější, lepší, inteligentnější ve srovnání s druhými? 

Je možné, že nám víra slouží k vyvýšení vlastního ega namísto opravdového uctívání Krista v bližních?

Pokud si to shrneme, Rodrigues se ocitá v krajní situaci, která se vymyká běžným pravidlům hry. Nečelí zradě Krista, ale ochotě obětovat to nejcennější – své ego, aby mohl být spolu s těmi nejnižšími, podobně jako Kristus, a necítit se svatěji než oni.

Zneužitá víra

Moment nočního zapření nelze použít jako výmluvu pro naši svévolnost, Rodriguesova situace je unikátní, její zkušenost těžko přenositelná. Mlčení však zůstává výzvou kvalitě naší víry. Rodriguesova černobílá víra nevydrží při setkání s opravdovým světem nezdeformovaným zbožnou, ale mylnou fantazií. Tady, v obrození Rodriguesovy víry, je i nejkrásnější moment snímku – ve chvíli, kdy zapírá, ve skutečnosti nachází opravdovou víru! Překvapivé a paradoxní rozuzlení. Zde se zvedá nejcitelnější otázka, kterou nám může film položit:

V čem je zapotřebí, aby se obrodila naše víra? Je v ní fiktivní, černobílé vnímání sebe a světa, které musí pryč?

Jsme připraveni na proměnu, která může zcela odporovat zažitým představám, proměnu, která přichází od nevypočitatelného Hospodina? 

Nejde nyní o „běžné nemoci víry“ – vlažnost, nekázeň, chaos ve zbožnosti… Mnohem spíše o to, k jakému pojetí sebe a světa naše křesťanství vede. „Cítím se být lepší než nevěřící? Postavím-li se vedle proklínaného Andreje Babiše, muslima nebo transvestity, připadám si svatější než oni? Mám více Ducha svatého než příslušník jiné církve? Jsem výkonnější služebník než tamten „jouda“ ze sboru, který nemá ani učňák? Jsem důležitější pro Boží království, neboť jsem vedoucí mládeže?“

Podobný odér se linul Rodriguesovou myslí. Stejně nebezpečnou může být falešná, zbožně se tvářící pokora: „Vše, co udělám, je špatně, ale Bůh si to snad použije. Bohu se líbí spíš ovoce velkých služebníků než můj prostý život. Nezasloužím si uznání, pochvalu či poděkování za to, co jsem spolu s Bohem vytvořil. Bůh má větší radost z lepších křesťanů než ze mě.“

Oba způsoby nakládání s realitou jsou dvěma stranami téže mince. Jde o zneužití víry ve prospěch stínového ega: buď velikášského a nadutého, nebo sebe-mrskačského a sebe-shazujícího. Oba přístupy nám brání opravdu být spolu s nejnižšími i nejvyššími a milovat je, protože naše pozornost je vždy soustředěna na nás samotné. 

Metamorfóza

Francouzský křesťanský filozof Paul Ricoeur popsal tři stádia víry: „první nevinnost“ – stádium nekritického přijímání, následuje „poušť kritického odstupu“ a konečně poslední stádium – „druhá nevinnost“. Možná nyní pozorujete paralely tohoto členění se svým životem nebo tím Rodriguesovým. První úsilí o víru je svou upřímností nevinné, nemůže se však vyhnout mnohým zjednodušením a polopravdám, které s sebou nechtěně přináší horlivá láska. Dříve nebo později musí přijít „poušť kritického odstupu“. Minulá víra je zkoumána, nečistoty vytaženy na světlo a odklízeny. Tento proces může přinášet zklamání, únavu a deziluze. Z popela iluzorních představ však nakonec vystupuje očištěná, opět „nevinná“ víra. To je víra Kristova, která nehraje stylem „já a Hospodin vs. celý svět“ nebo „my“ a „oni“. Víra, která místo nebeského trůnu usedne vedle lotra na kříži. A je jí tam dobře.

Kéž nám k ní Kristus pomůže!

Recenze byla napsána v roce 2020, převzato z webu Svět víry.