Karel Řežábek: Když běhám, zvládnu víc pastoračních rozhovorů

Dnešní chvalozpěvy jsou jiné než v 90. letech. V čem vidíš nejdůležitější rozdíl?

V tom, co je důležité, žádný posun nevnímám. Stejně jako tehdy jde o to, vyjádřit písní něco autentického – zkušenost s Bohem nebo třeba i nějaký svůj boj, ale zároveň to spojit s nadějí nebo s tím, čemu věřím z Boží strany. To se nezměnilo. Dobrá chvála je pořád založena na tom, že je pravdivá, že text není rozpojen s tím, co člověk sám žije.

Když vedeš chvály, podle čeho vybíráš písně?

Vybírám ty, které obsahují to, co jsem právě řekl – nebo mám odezvu od lidí, že to pro ně obsahují. Takže hrajeme i některé „staré fousatky“, protože k lidem pořád mluví. Chval je spousta; jde jen o to, vybrat ty, které se budou potkávat s tím, kde jsem já nebo hudební skupina nebo lidé, kteří to poslouchají. Snažím se, aby to spektrum bylo široké.

Nezdá se ti, že se dnes skládá méně chvalozpěvů?

Připadá mi, že písní vzniká dost. Třeba ne tolik v protestantském prostředí, ale v katolickém vzniká spousta nových českých chval. Zdá se mi, že to, co jsme prožívali v dobách konferencí „Hrejte dobře a zvučně“ v Brně v 90. letech, prožívají dnes oni – a je to stejně krásné a stejně silné. Tehdy se katolíci chodili učit k nám, dnes bychom se my mohli ledacos přiučit od nich.

Co má Pán Bůh v diáři

V čem vidíš silné stránky české církve?

Obecně se mi na Češích líbí, že jsou hlubocí. Někdy je těžké se k nim přiblížit, dostat se pod jejich ochranné vrstvy, ale když se to podaří, když k sobě někoho pustí, může vzniknout hluboký vztah. Myslím, že česká církev je tímhle krásná – jde nám o hloubku, o ryzost, nechceme jen klouzat po povrchu.

V čem naopak česká církev potřebuje změnu?

O tom nemám přehled. Vůči každému společenství – ať už církvi či sboru – má Pán Bůh vždycky něco v diáři. Jde jen o to, objevit, co je ta první věc, kterou potřebujeme řešit.

Co tedy má podle tebe Pán Bůh v diáři pro váš sbor?

Řeknu, za co se pravidelně modlím: Jednak mi leží na srdci to, abychom byli lidmi, kteří poznávají, prožívají a předávají Boží lásku. Aby to nebylo jen jedno nebo dvě z toho. Abychom nebyli jen těmi, kdo poznávají, ale neprožívají, nebo těmi, kdo poznávají a prožívají, ale nepředávají dál.
A zadruhé, modlím se za to, aby každý obyvatel Plzně osobně znal někoho, kdo zná osobně Ježíše. Přeju si, abychom byli přátelé nejen uvnitř církve, ale abychom byli přáteli i s lidmi, kteří v církvi nejsou. Jednak proto, abychom lépe porozuměli jejich světu a jejich pohledům na věci, ale i proto, že v tom blízkém vztahu pro ně můžeme být požehnáním a oni můžou vidět, jak se žije život s Ježíšem jako Králem a Spasitelem. Moc bych si přál, aby pak řekli: „Jsem tak rád, že jsem měl mezi přáteli právě tohohle člověka, protože jsem na něm viděl Ježíše a pomohlo mi to, abych ho poznal.“

Dřív jsem nikdy nedoběhl do cíle

Vím, že pravidelně běháš. Jako člověk nesportovní to moc nechápu. Co tě na tom baví?

Tomu rozumím, do svých 37 let jsem to měl stejně. Nikdy jsem nesportoval, občas jsme jeli v létě na vodu nebo jsem trochu jezdil na kole, ale jinak mi sport nic neříkal. Ani ty povinné běhy při tělocviku jsem nikdy nedoběhl do cíle… Pak jsem si přečetl knížku „7 návyků skutečně efektivních lidí“ od Stephena Coveyho a tam se jeden z těch návyků jmenuje „ostření pily“. Biblickou terminologií bych mohl použít princip z Kazatele: „Ztupí-li se sekera, mnohem více síly napříti se musí.“ (Kaz 10,10) Covey říká, že pokud se budeme rozvíjet jen duševně a duchovně, ale ne tělesně, stane se to naší slabinou, která bude limitovat náš rozvoj i v dalších věcech.
Pro mě to byl srozumitelný argument, a tak jsem začal každé ráno chodit na kopec a zpátky, potom přes kopec a zpátky, to je pět kilometrů. Po nějaké době už jsem si na to zvykl, nemusel jsem se nutit. Pak jsem si řekl, co kdybych trochu popoběhl – po rovince, kopec jsem vyšel pěšky. Pak jsem zkusil, jestli třeba nedoběhnu do půlky kopce… a pak jsem začal běhat celou trasu. Ale už když jsem jen chodil, všiml jsem si, jak mi to prospívá: že si u toho vypláchnu hlavu, okysličím se, jsem pak celý den mnohem svěžejší, vydržím víc rozhovorů, kolikrát těžkých nebo úmorných… Dnes má každodenní běhání (kromě neděle) a cvičení třikrát týdně pevné místo v mém diáři.

Co ti v poslední době udělalo radost?

Z největšího plzeňského obvodu vzešla poptávka, jestli bychom kurzy partnerských a vztahových dovedností, které dělám pro manželské páry, nemohli v nějaké zhuštěné formě pořádat i pro žadatele o sňatek. Teď na tom pracujeme, kurz se jmenuje Čtyři klíče. Nebude to podmínka svatby, ale když si snoubenci přijdou na úřad pro formuláře, dostanou pozvánku i na kurz, kde by se mohli dozvědět něco, co by jim mohlo v jejich vztazích pomoct. To mě těší.

Jsou v tom kurzu nějaké křesťanské, pre-evangelizační prvky?

To ani ne. Beru to spíš jako příležitost dělat něco dobrého pro lidi jen tak, jak píše Pavel Galatským: „V konání dobra neumdlévejme…“ (Ga 6,9) U těchto kurzů jde hlavně o to, aby zkvalitnily jejich vztahy a jejich život.

Jaký máš teď před sebou cíl, kam v životě dál směřuješ?

Chtěl bych pořád růst, nezastavit se, neustrnout. Především ve vztahu s Bohem, ale i v porozumění Písmu, ve službě druhým lidem, v tom, jaký jsem – jako manžel, táta, děda, kamarád… Ale to není moc konkrétní, že? (smích)
 

Ukázka z rozhovoru, který vyšel v časopisu Život víry 2020/1.