Jak dva bratři slavili Vánoce (povídka)

Hodinář měl dva chytré a způsobné syny. Vedli si dobře ve škole i v obchodě, otec i matka z nich měli velkou radost. Maminka ale po delším trápení se zdravím zemřela a v domě se hodně změnilo. Všichni byli smutní, domácnost strádala, služebnictvo bylo zmatené a rozmrzelé. Otec se sice snažil, aby se všichni měli dobře jako dřív, ale nedařilo se mu zároveň řídit dům i obchod.

Mladší syn Pavel trpěl ztrátou matky natolik, že chodil po domě a stále někomu něco vyčítal. Kladl sobě i ostatním za vinu, že se o maminku špatně starali, mamince kladl za vinu, že nikoho nenaučila, jak vést dům a řešit praktické věci. Všude panoval zármutek a špatná nálada.

Mladší syn se nakonec rozhodl vážně si promluvit s otcem: „Otče, mám tě moc rád, ale nemůžu si pomoct. Trápí mě ten zmatek, který teď, co maminka umřela, všude panuje. Mám z toho deprese a už to tu nevydržím. Dej mi, prosím, můj podíl na maminčině dědictví a podíl z majetku, který máme společný s bratrem. Hodinářské řemeslo umím, obchodu rozumím, a tak jsem se rozhodl, že půjdu do světa a zařídím se pro sebe.“

Otec zesmutněl. Další ztráta pro něj byla jako úder blesku. Pochopil ale, že s umíněným synkem nic nezmůže, a tak mu vyplatil všechen podíl na majetku.

„Jdi, Pavlíku, kam tě srdce volá. Já ti žehnám Božím požehnáním a přeji ti vše dobré. Doprovodím tě alespoň na nádraží, aby ses necítil tak sám. Tvůj bratr Petr je na tebe hodně naštvaný, myslel, že nám pomůžeš vést firmu. Odpusť mu, že je tak odtažitý, to víš, je zklamaný.“

Pavel nastoupil do vlaku, zamával naposled smutnému tatínkovi a umínil si, že všem ukáže, jak dobře si vede.

Projel mnoha zastávkami, až dojel na konečnou. Ve vlaku se seznámil s několika lidmi, kteří ho obdivovali, jak je statečný a rozhodný, jako pravý muž, lichotili mu. Nabídli mu svou pomoc v podnikání a v založení zbrusu nové firmy. Poradili mu, že může výhodně investovat do nákupu zlatých hracích skříněk s hodinami, nabídli i spolehlivé a pracovité hodináře a zlatníky. Stačí, když podepíše pár smluv a nakoupí výhodné akcie. A ještě mu zbyde na trochu zábavy, protože po všem smutku a trápení doma má teď právo se uvolnit a rozveselit.

Uběhly bezmála dva roky. Po tu dobu ho otec nechával hledat, ale zprávy o Pavlovi nebyly buď žádné, nebo byly rovnou špatné. Ve městě se proslýchalo, že se dal dohromady s nějakými podivnými byznysmeny a často ho bylo vidět s ženami pochybné pověsti. A pak – jako by se po milovaném synovi slehla zem.

Starší Petr mezitím nelenil. Rozšířil obchod i o servis, najal si hodináře opraváře, hodináře designery a sám se věnoval zákazníkům. Tatínek, který za tu dobu dost sešel, se zabýval především stavbou hodin, při kterých zapomínal na svůj smutek a starosti.

Nastal čas Vánoc. Celé město se vyzdobilo, na náměstí stál ohromný vánoční strom, u něho jesličky s malým Spasitelem, Marií a Josefem, někdy tu byla i zapůjčená ovečka, koza nebo jalovička. Zvony na kostelní věži zrovna odbíjely devátou a lidé se shromažďovali, aby v kostele důstojně a radostně oslavili Boží hod.

Ale co se nestalo: Ke starému hodináři a jeho nástupci Petrovi se akorát před vchodem do kostela připotácel odraný, špinavý a páchnoucí člověk divokého vzezření. Vlasy a vousy rozcuchané do všech stran a skrz díry na jeho oblečení bylo vidět nejen špínu, ale i různé jizvy a odřeniny. Celý se třásl a sípavě něco říkal. Pak padl na kolena před svého otce.

„Prosím tati, jestli můžeš, odpusť mi. Žil jsem jako zvíře a vůbec si nezasloužím, abych se k tobě mohl vrátit. Ale jestli mě nepřijmeš zpátky, umřu a asi přijdu do pekla.“

Někteří, kdo tu scénu viděli, se rozplakali, stejně jako tatínek. Jiní křivili obličeje a odvraceli se, stejně jako bratr Petr. Jiní dělali, že se jich to netýká a pospíchali do kostela, aby si mohli sednout co nejblíž k oltáři.

Otec neváhal ani vteřinu. Pomohl Pavlovi vstát, objal ho a vedl si ho domů. Vůbec si nevšímal, jak se tváří lidé kolem něho a jak se tváří starší syn. Byl šťastný a pospíchal, aby Pavel ještě víc nenastydl.

Doma nikdo nebyl. Všechno služebnictvo bylo v kostele. V troubě se ohřívala husa, na plotně zelí, knedlíky, polévka s játrovými knedlíčky.

Tatínek zahnal syna do vany s horkou vodou, půjčil mu vlastní břitvu a nůžky, aby se kluk dal do pořádku. Přinesl mu svoje nejlepší šaty, a pořád ještě mu to nepřipadalo dost. Vzpomněl si na krásný rodinný šperk po své matce a poté i manželce, našel ho a dal Pavlovi na ruku. „Už jsi zase doma, synku, a já mám takovou radost! I Bůh má radost, budiž jeho jméno pochváleno.“

Pavel nemohl únavou a dojetím vůbec mluvit. Ani toho moc nesnědl, vlastně hlavně se na střídačku smál a plakal.

Když se z kostela vrátil domů starší bratr, viděl scénku jak z romantického filmu. Tatínek i brácha Pavel se na sebe šťastně koukali a ujišťovali se o své lásce.

Petr se spravedlivě rozhněval: „Tati, připadá ti tohle všechno normální? Já tady skoro dva roky dřu, abych postavil na nohy obchod i dům, aby všechno bylo v pořádku a mohl jsem se třeba konečně oženit. A teď to vypadá, jako bys to ani neocenil, zdá se, že ses úplně pomátl. Nedošlo ti, že ten tvůj mazánek Pavlík prošustroval všechno, co dostal bez jakékoliv zásluhy? Nedošlo ti, že je to darmožrout a vydřiduch? Ty ho tady krmíš božíhodovou husou a všelijakými dobrotami, zatímco já celoročně žvýkám, co dům dal! Nevadí ti, že úplně zaneřádil koupelnu, a ještě tě obral o sváteční oblek? To vypadá, jako bys ho tu chtěl nechat, aby s námi žil a měl prospěch z našeho prospěchu?“

Otec se po mnoha měsících narovnal v zádech, zhluboka se nadechl, postavil se v čele stolu a pevným hlasem pronesl: „Petře a vy všichni ostatní! Bál jsem se, že Pavel umřel. Dost na tom, že jsem přišel o milovanou ženu a vaši matku. Těžce jsem nesl, že Pavel nežije podle Božích řádů, že se vzdálil od Boha i od nás. Ale stal se zázrak, můj syn žije a slaví s námi Vánoce. Myslete si o tom, co chcete, ale já jsem šťastný, odpustil jsem mu a všechny vás mám rád!“

Pozvedl pohár vína a všem připil na šťastný život.

Pak si vzal stranou Petra a laskavě k němu promluvil: „Petře, vážně jsem rád, že jsi se mnou zůstal, i když to pro tebe vůbec nebylo šťastné období. Jsem rád, že mám syna, který mi pomáhá a ví si rady s mnoha praktickými věcmi. Jsem rád, že spolu můžeme sdílet všechno, co jsme vybudovali. Jsem rád, že jsi svůj podíl na dědictví dobře spravoval. Jsem rád, že moje je i tvoje. Tak si dopřej radost z dnešního dne a buď veselý. Vrátil se ti bratr, tvůj otec se uzdravil a můžeme očekávat dobré dny.“

Petr si všechno zdvořile vyslechl, pak se otci mlčky uklonil a odešel do svého pokoje. Doufejme, že tam nezůstal dodnes.