Františka Goodenoughová: „V Jeruzalémě musí být člověk pořád ve střehu“
V horkém červnovém dni se na malém nádraží potkáváme s drobnou blondýnkou v riflových lacláčích s „vojenskou“ známkou na krku. Je na ní hebrejsky a anglicky napsáno „Bring Them Home Now“ (Dostaňte je rychle domů) – slova odkazující k iniciativě usilující o návrat Izraelců zajatých loni v říjnu Hamásem. A také vyjadřující oddanost Izraeli, ve kterém Češka Františka Goodenoughová prožila (zatím) třicet let. Usedáme ke stolu v jejím českém domě na hrázi rybníka, kam se občas vrací, abychom si poslechli její příběh.
Audio pouze pro předplatitele
Během studia na gymnáziu jste prý prohlásila, že chcete být manželkou a maminkou. Odkud se tahle touha vzala?
Myslím, že třídní profesorka z toho byla tehdy trochu vyvedená z míry, protože cílem studia na gymnáziu byla vysoká škola. To mě ale nezajímalo. Zrodilo se to tak, že jsem vyrůstala jen s jednou sestrou, o sedm let starší než já. Chybělo mi takové to „bzučení v úlu“ – víc rodinné pospolitosti.
Jaké bylo vaše rodinné zázemí? Věřící, nebo nevěřící?
Nevěřící, ale sympatizující s křesťanstvím. Prarodiče ze strany maminky věřící byli. Jejich modlitby měly určitě svůj efekt. Když mi bylo patnáct, setkala jsem se s věřící mládeží, krátce nato jsem prožila osobní setkání s Pánem a nechala se pokřtít.
Spojila nás láska k Izraeli.
Manžel mě požádal o ruku u Zdi nářků.
Jak k tomu došlo?
Na mládež byla pozvaná moje sestra, ale protože nechtěla jít sama, vzala mě s sebou. Líbilo se mi, že i když všichni byli o něco sta ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
