Žít jako Ježíš: Existuje návod?

Pokud se chceme Ježíši podobat, je bezpochyby dobré zkoumat Bibli: jaký Ježíš byl, jak se v různých situacích choval. To jistě poslouží jako dobrý základ, jsem ale přesvědčený, že pouhé teologické úvahy nás Ježíši podobnými neučiní. Existuje ještě druhá strana mince. Tou je budování osobního vztahu, trávení času v modlitbě a uctívání, a to jak v osobní rovině, tak ve společenství. Ani Ježíš totiž nebyl individualista. Obklopoval se přáteli, měl rád okolo sebe lidi. Proto považuji za nezbytné ho i v tomto následovat. 

Tři příběhy

Než budu pokračovat, rád bych nejprve stručně nastínil tři příběhy z Ježíšova života.

• První najdeme v Markově evangeliu:
  Celé město se shromáždilo přede dveřmi. I uzdravil mnoho trpících rozličnými chorobami a vyhnal mnoho démonů. A těm démonům nedovoloval mluvit, neboť ho znali. Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven; odešel na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon a ti, kteří byli s ním, se pustili spěšně za ním. Když ho našli, řekli mu: „Všichni tě hledají.” Říká jim: „Pojďme jinam, do sousedních městeček, abych i tam hlásal evangelium, neboť kvůli tomu jsem vyšel.” (Marek 1:33-38, ČSP)
  
  
• Druhý příběh, zdánlivě nesouvisející s prvním, je zapsán apoštolem Janem v jeho evangeliu:
  Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. Byla to ta Marie, která Pána pomazala vonným olejem a jeho nohy vytřela svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu poslaly vzkaz: „Pane, hle, ten, kterého máš rád, je nemocen.” Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Tato nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby Boží Syn byl skrze ni oslaven.” Ježíš miloval Martu i její sestru a Lazara. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na místě, kde byl. Až potom řekl učedníkům: „Pojďme opět do Judska.” (Jan 11:1-7, ČSP)
  
  
• Posledním příkladem čtenáře jen krátce provedu.
  Je to známý příběh o zázračném uzdravení u rybníka Bethesda. Ježíš zde potkává člověka, který je již velmi dlouhou dobu (38 let!) nemocný, a stále si dělá naději, že se jako první dostane do vířícího se rybníka a bude uzdravený. A právě jen a pouze u tohoto člověka máme zapsáno, že se o něj Ježíš v tu chvíli zajímal a zázračně ho uzdravil.

Hledání návodu

Když si poskládám tyto tři příběhy dohromady, v každém z nich si dokážu představit lidi, kteří jako by na Ježíše volali: „Tak udělej přece něco! Nevidíš, že jsme ještě nedokončili práci v Kafarnaum? Kolik tam zbylo ještě neuzdravených, nevysvobozených lidí?“ Nebo: „Pane, kdybys byl tu, kdyby ses někde zbytečně nezdržoval, mohl být teď Lazar naživu.“ A v posledním případě se můžeme domnívat, ostatně to máme i zapsáno v 5. kapitole Janova evangelia, že u rybníka lehávalo množství různě nemocných a sužovaných lidí. Ti všichni zoufale potřebovali být uzdraveni. Přesto Ježíš uzdravil pouze tohoto muže a ostatních si jakoby nevšímal. 

Abych ale uvedené příběhy vyvážil, musím konstatovat, že ne vždy Ježíš jednal tímto způsobem. Častokrát se nechal pohnout, zdržel se někde déle nebo celé dny sloužil až do vyčerpání. Jak se tedy vůbec v Ježíšově chování vyznat? Jednou uzdravuje a slouží celé dny, podruhé uzdraví jednoho nemocného a ostatní míjí jakoby bez povšimnutí. Ježíšovo chování nelze strčit do škatulky. Není možné ho unifikovat, jednoduše nazvat „Ježíšovou metodou“.

Lze napodobovat někoho, kdo se chová někdy až nevyzpytatelně? Pokud bychom se snažili v našich životech přesně kopírovat Ježíšovy skutky, odpověď na předchozí otázku by byla zřejmě záporná. Bylo však Ježíšovo jednání opravdu nevyzpytatelné? Nebo se přeci jen něčím řídil?

Co je naším pohonem?

Na Ježíši mě fascinuje, jak svobodný život žil. V dnešní době se již díky Bohu nesetkáváme dennodenně s otroctvím v pravém slova smyslu, ale stejně nám všem hrozí, že se staneme otroky. Otroky očekávání druhých, otroky peněz, otroky vztahů, atd. Ježíš nebyl otrokem. Ježíš byl svobodný od lidí, jejich nároků na něj a okolností. Byl ve spojení s Bohem Otcem. Uměl se zastavit ve shonu života a pak vykročit správným směrem.

Ježíš dokázal úžasné, obrovské věci. Ale nevyhořel. Čerpal sílu od nebeského Otce. Ze vztahu s ním. To, co ho pohánělo, nebyl výkon ani snaha se zalíbit lidem nebo všem vyhovět. Jeho pohonem byl vztah s jeho Tátou. Vztah s jeho Otcem a touha konat jeho vůli bylo pro něj to nejdůležitější. Přes to nejel vlak. A to je věc, která je alespoň pro mě uchopitelnější. Toto dává smysl. Má to nějaký řád, ačkoliv výsledek se může zdát někdy nepochopitelný.

A zde si pokládám otázku: máme to v našem životě? Co je naším pohonem? Víme, co Bůh dělá právě teď? Co je jeho plán? Přání? Pokud si představíme svůj život jako auto, je dobré si čas od času položit otázku, kde se Bůh v tom autě nachází. Sedí za volantem, nebo na sedadle spolujezdce? Na zadní sedačce, v kufru… anebo jsme ho po cestě za našimi projekty už někde vysadili, aby nám nezvyšoval spotřebu nebo prostě nepřekážel? 

Jako odpověď nám může posloužit takový krátký průzkum. Do jaké míry Ježíše nechám do mých věcí a plánů mluvit? Do jaké míry on ovlivňuje můj život? Mám vůbec kapacitu na to slyšet Boží hlas a poslechnout ho? Nebo i jednodušeji: kdy naposledy jsem například odolal pokušení a neklikl jsem na video nebo článek s lechtivým obsahem? Nebo místo projíždění Facebooku a Instagramu byl se svými blízkými? Ježíš nás zve do důvěrného vztahu s ním. A ten vztah byl vždycky zamýšlený jako každodenní interakce mezi námi a milujícím Bohem. 

Proč je slovo každodenní tak důležité? Proč nestačí jen nějaký kompromis? Jedny bohoslužby, skupinka, třikrát týdně Bible… Odpověď je nasnadě: protože Bůh má připravené větší věci, než jaké sami dokážeme vymyslet, dosáhnout.

Článek je první částí dvoudílné série Jáchyma Rykla na téma Žít jako Ježíš. Pokračování vychází v sobotu 14. května.