Tomáš Dittrich: Zralost kontra nadšení?

Rozlišujeme duchy, tak si dáváme větší pozor a nehrneme se do kdečeho? Rozlišování duchů by mělo mít i druhou stránku: Rozlišení nám pomáhá nejen vyhnout se negativnímu, ale i pustit se do pozitivního.

Spočítám náklad, a proto do toho nejdu? Tak to být nemusí. Zralost propočítává, zjistí, že to bude stát všechno, ví, že si hrábne na dno, ale jde do toho. Zralost není pohodlnost. Zralý křesťan bude odvážnější, a proto bude ve víře víc riskovat.

To, co vypadá jako zralost, může mít ke zralosti daleko. I nezralé nadšení dobývá lidská srdce. Kolikrát jsem se s tím už setkal: Lidé, kteří uvěřili výpočtu období, kdy přijde Kristus, se nedali zastavit a měli desítky tisíc zhlédnutí na webu, přestože z Bible víme, že o takový výpočet nemá smysl se pokoušet. Také různí další sektáři svým pochybným nadšením dobývají určité úspěchy. (U nás to ovšem sekty lehké nemají, podobně jako my, evangelikální křesťané.) Analogicky působí i nadšení v politice, i když tam se jeho životnost většinou počítá na jedno volební období.

Nadšení je prostě neutrální veličina – něco jako pistole, kterou můžete zastřelit nevinného, nebo zabránit tomu, aby nevinný byl zastřelen.

Zralost nepůsobí pasivitu ani neplodnost.

Proč jsme bezzubí? Proč jsme neplodní? Jsme ale vůbec neplodní? Neplodní určitě nejsme, určité ovoce neseme a máme za co být Bohu vděční. Ale jak je to s lidmi, kteří prostřednictvím naší služby uvěří v Krista? Jsou takoví. Málokterý sbor ale u nás přivede za rok ke Kristu víc lidí než několik jednotlivců. Měly by to ale být nejmíň desítky. Povíš mi na to: „Co tě opravňuje takhle uvažovat? Vždyť přece nejde o čísla, ale o lidi.“ A tady se s Tebou naprosto shoduju. Protože mi jde o lidi, toužím, aby jich bylo zachráněno co nejvíc. Za biblický standard pokládám, že každý den ve sboru uvěří aspoň někdo (Sk 2,47). Nemohu se spokojit s ničím menším, i když vím, že momentálně je to minimálně v mém společenství nedosažitelné.

Zpátky k tématu: Jsem přesvědčen, že nadšení není skutečnou zralostí tlumeno. Zralost a nadšení nestojí proti sobě.

Co tedy tlumí tolik potřebné životodárné nadšení? Naše nadšení může být odsáváno přezaměstnaností, koníčky, leností, nezdravým investováním do vztahů a nejrůznějšími dalšími hříchy. (Koníčky mohou, ale nemusejí být hříchem, tentýž koníček u někoho hříchem je, a u někoho není). Jsme nadšeni pro své vlastní programy, nadchnout se pro ten Boží nám v této situaci už nepůjde.

Jeden z nejhorších požíračů nadšení je zklamání. Kdo se nadchnul, a prožil zklamání, se už příště tolik nenadchne – pokud se s neúspěchem věci, za kterou bojoval, zdravě nevyrovná. Zklamání bývá důsledkem špatných rozhodnutí, která vedla k nasazením, která vypadala jako bohulibá, ale která neodpovídala Boží vůli. Existují kdysi plodné sbory s plodností dnes omezenou, které si nejsou ochotné přiznat, že některé jejich akce neodpovídaly Božím plánům. Členové těchto společenství se nadchli pro evangelizaci, která nevedla k tomu, že se lidé obrátili. Znám i případ, že se tam nevěřící neobrátili – protože vůbec nepřišli. Každá neúspěšná akce volá po poctivém vyhodnocení. Stačí říct pravdu, stačí uznat chyby, a lidi se příště snad podaří znovu nadchnout. Pokud reflexe v církvi chybí, bude ale nadvláda zklamání pokračovat.

Cestu sboru od nadšení k jeho ztrátě má asi na mysli Ježíš v dopise sboru v Efezu (Zj 2,4). Ježíš začíná chválou (ten sbor nese dobré ovoce, ne že ne), pak ovšem diktuje písaři: „Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku.“ To musela být pro efezské křesťany pár let (nebo pár desítek let – to záleží na tom, jestli Zjevení vzniklo za Nerona, nebo za Diokleciána) poté, co Pavel sbor založil, studená sprcha. Viděli tolik zázraků, projevili oddanost, byli zamilovaní, a nejednou je to pryč. Sami by si toho nevšimli, ale když jim to vzkázal Ježíš, uznat to museli. Zdá se mi, že se to týká i nejednoho českého společenství, ale Ježíš nejsem, tak nemluvím tak autoritativně.

Ještě větší problém vznikne, když si ztrátu lásky k Ježíši uvědomí vedení sboru, ale místo toho, aby uznalo, že lidi vedlo do některých věcí, které Bůh nepřipravil (čímž vzniklo zklamání a první láska se vypařila), ze ztráty první lásky obviňují druhé. Bohu, mezi sebou a někdy i navenek si na své ovečky stěžují – že jsou pasivní, že ztratily první lásku a že na povzbuzování vedoucích ne a ne slyšet. To je začarovaný kruh, ze kterého není jiná cesta, než že vedoucí přiznají, že za ztrátu první lásky ve svém společenství můžou předně oni sami.

Co Efezským naordinoval Ježíš? Pokání (to se může týkat jak vedoucích, tak nevedoucích) a první skutky. Ty mohou znamenat a) jednat jako dřív (tedy v době první lásky), nebo b) obyčejné skutky víry, které na pokání přirozeně navazují. Původní text nám neumožňuje poznat, která z těchhle dvou možností platí. Možná obě.

Vracím se k problému vymezenému na začátku. To, že nejsme nadšení, nemůže být projevem zralosti, ale naopak – je to projev nezralosti. Znovu nalézt nadšení není jednoduché, ale určitě to je reálné. Poprat se o ně se vyplatí.