Tomáš Dittrich: Vadí, když křesťan mluví sprostě?

Takové napomínání může vést až k tomu, že lidé sprostě mluvit přestanou, ale jen v církvi. Za rohem mezi modlitebnou a parkovištěm nebo v pondělí od rána (ti pobožnější) už to zase začnou sypat. Vnějškové podněty nemohou způsobit  hloubkovou změnu. Naopak, vytvářejí živnou půdu pro dvojakost. Pokud se o nárůst svatosti snažíme tímto způsobem, je to jako bychom říkali: „Ať narůstá pokrytectví!“

Když jsem se ve 26 letech vrátil ze základní vojenské služby, nebyl jsem nějakou dobu schopný nepoužívat vulgární výrazy (vzdor tomu, že jsem na vojně přečetl Komenského Kšaft). Rok mezi vlky, i když o pár let mladšími než já, nesl úporné ovoce. Než jsem o čtyři měsíce později uvěřil, postupně jsem se toho zbavil. V naší rodině se sprostě nemluvilo, takže jsem se měl k čemu vracet.

Proč si křesťan může myslet, že mluvit sprostě je přijatelné? Třeba proto, že se od svého okolí nechce odlišovat ve vnějších věcech. Nebo protože to pokládá za něco nedůležitého.

O užívání sprostých slov si povídám s kamarádem, který pracuje v lidovém kolektivu. On sprostě nemluví, ale říká mi, že kdyby tam někomu řekl, že se něco pokazilo, dotyčný by to pobral jen těžko. Musí proto vymýšlet, jak to říct slušně, ale zase ne tak slušně.

Když nekřesťané mluví vulgárně, je to normální, je to vlastně v pořádku. Ale Božím lidem sprosté mluvení vyčítám, a to ze dvou důvodů. V listu Efezským 4,29 čteme: Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž jen takové, které je dobré k potřebnému budování, aby dalo milost těm, kdo je slyší. Myslím, že se to vztahuje i na neslušná slova, podobně jako další místa Nového zákona týkající se našeho mluvení. Celkový počet budeme na soudu vydávat úplně z každého slova.

Druhý důvod jsem odpozoroval, když jsem se ve sboru léta věnoval nově obráceným. Když křesťan uvěří, vulgárně mluvit přestává. Boží slovo se prosadí, a noví křesťané o tom ani nemusejí přemýšlet. O velšském probuzení na počátku minulého století je známo, že když tam horníci uvěřili, už důlní poníky nepopoháněli nadávkami, načež koně přestali poslouchat, protože novým pokynům nerozuměli.

Když jsem jako čerstvý křesťan nastoupil na nové pracoviště, starší kolegové na ateliérových oslavách přestali kvůli mně vyprávět sprosté vtipy. Nikdy jsem od nich žádný neslušný vtip neslyšel, ale že to nebylo jen tak, ale z úcty, resp. z tolerance k mé osobě, k mé víře, to jsem se více méně náhodou dověděl až po letech.

A ještě jedna zkušenost: Z pár desítek farářů, kazatelů a pastorů, které jsem trochu poznal, jsem slyšel sprostě mluvívat jen dva. Oba skončili tragicky. Opustili své manželky, a to takovým způsobem, že jsem je nemohl považovat za křesťany (jeden z nich už je na pravdě Boží). A přitom oba byli prima. Znal jsem je dlouho a dobře, byli to mí přátelé. Nelíbila se mi na nich tenkrát jen jedna věc – to, že mluvili sprostě.

Aby bylo jasno, sprostě občas mluvím i já. Je to málokdy, třeba jednou za dva roky, možná i méně. Rozhodně to ale neberu jako něco, co by bylo v pohodě. Vždycky se za to stydím, i když to třeba nikdo neslyšel.

Degradace společenství se podle mě projevuje mnoha způsoby. Jedním ze symptomů je právě návrat k vulgarismům. To, co by v dobách Božího navštívení a společného nadšení pro Ježíše nepřipadalo v úvahu, je najednou zase na scéně. Jako by už Ježíš nebyl tak čistý nebo jako by nechtěl mít podíl na každém detailu našeho života.

Jak se s touto nečistotou v církvi vypořádat, když to nejde zavést shora? Pokud v církvi vznikne pocit, že by se něco nemělo, rozhodně to nestačí. Je to jako kriminalizovat nošení minisukní. Nikdy nesmí jít o módu jako takovou, o vnější věci.

Asi před 30 lety jsem ve sboru zažil čas, kdy se „úsporného“ oblečení začalo nosit podstatně méně. Nebylo to kvůli podsouvání pravidel. Při jedné biblické hodině zaznělo, jak vyzývavost v oblečení na muže působí, a ženy se začaly oblékat jinak. Pamatuji se na metaforu, která se mezi námi tehdy mihla: „Žena může být krásná jako červánky, nebo jako grilované kuře.“ Minisukně nebyly jádrem ani cílem poselství, ale evidentní změna tenkrát nastala. Do sboru se později nějak vrátily, ale o ně nejde ani nikdy nešlo.

Nejde ani o sprostá slova. Pokud si někdo myslí, že to Ježíšovi nevadí, proč by je měl přestat používat? Cokoli není z víry, je hřích. Pokud přestat mluvit sprostě, tak jen díky vnímání Ježíšovy svatosti, jen kvůli tomu, že chci, aby mu to, jak mluvím, bylo příjemné.

V situaci, kdy v církvi nesmíme panovat nad svědomím druhých, se ale může stát, že se vulgární výrazy budou běžně objevovat. Který přístup je správný? Jak se to pozná? Věřím, že podle Boží přítomnosti a podle ovoce, podle přínosu služby toho kterého společenství. Těžko se to však dá posuzovat z krátkodobého hlediska. Vylití Ducha bych ale nikde, kde se běžně mluví sprostě, nečekal.