Tomáš Dittrich: Učednická improvizace

Vysvětlení najdeme, když to, čím Ježíš pověřil předchozí krátkodobý misijní „výjezd“ dvanácti apoštolů, porovnáme s úkoly pro 72. Kromě toho, že apoštolům na rozdíl od širšího okruhu učedníků zapověděl mít v záloze náhradní oblečení a 72 zase na rozdíl od dvanáctky poslal naboso, najdeme v obou soupisech podstatnější rozdíl: těch 72 nedostalo pověření vyhánět démony.

Napadají mě otázky. Proč ten rozdíl? A druhá otázka: Proč démony vyháněli, když věděli, že na rozdíl od apoštolů to v popisu práce nemají? Na tuhle otázku, myslím, odpovědět umím. Vyháněli je, protože se setkali s démonizovanými lidmi. Zřejmě přemýšleli, jestli do toho jít, když jim to Ježíš neuložil. Asi se ošívali, možná měli trochu strach, ale ti lidé pomoc potřebovali. Protože chodili po dvojicích, představuju si, že tento problém řešila nejedna z nich. Předpokládám, že to všechny dvojice (nebo aspoň většina z nich) nezávisle na sobě vyřešily stejně a démony vyhnaly. Když se po výjezdu sešli, vyprávěli si o tom a radovali se z jednoty, která se projevovala, i když nebyli domluveni. Taky je blažilo, že se podíleli na působení Boží moci. V tom se jim nedivím.

A pak přijde ta Ježíšova studená sprcha: „Z toho se neradujte!“ Vidím vztyčený kazatelský/karatelský prst a vysvětlování, že úspěch při vyhánění démonů za radost nestojí, že radovat se z takových dětinských věcí je dokonce škodlivé, ba že nás to odvádí od toho, co má skutečný duchovní význam, tedy od vykoupení v Kristu.

Toto je reformovaná kazatelská zkratka par excellence. Z toho, co je zaznamenáno v Písmu, se na základě nevím jaké logiky vyvodí poselství protikladné k tomu, co říká Bible.

Když odejde démon nebo když je někdo uzdraven, vždy to přináší povzbuzení a radost. Zázraky přece dělá Bůh a vidět ho při díle je krásné, a ještě krásnější je se s ním na tom podílet.

Kdepak, Ježíš nevyrukoval s tím, že není důležité, že byli lidé osvobozeni, ani že je to lhostejné, a proto není správné se z toho radovat. Nenacházím jiné vysvětlení, než že Ježíš jen ukazuje na základ a úběžník radosti: Jsme zachráněni a jdeme do nebe. Na této skutečnosti stojí naše další, dílčí, ale i tak veliké křesťanské radosti, například že jsme nástrojem něčího osvobození. Kdybychom měli jen ty podružné radosti, byli bychom chudí. Širšímu okruhu učedníků to tenkrát docházet nemuselo (bylo to před Vzkříšením), tak jim to Ježíš zvlášť kladl na srdce.

Zpátky k první otázce: Proč Ježíš dvaasedmdesátku vymítáním nepověřil, když to potřebovali a když to stejně nakonec s úspěchem dělali?

Naskýtají se technická vysvětlení. Například že to evangelista jen zapomněl uvést. To podle mne nesedí: V takovém případě se nedá vysvětlit, že se učedníci radovali jen z osvobozování od démonů. V citovaném výroku: „Pane, i démoni...“ je navíc slovíčko „i“, což ukazuje právě k předpokládanému kontextu.

Co když to Boží syn v instrukcích uvést zapomněl? Nepochybuju, že Syn člověka byl chlapík jako my, ale zase ne tak docela. Paměť měl určitě výbornou. Takové věci měl navíc „promodlené“. Všechny jeho výroky jsou dnes modelové, a on věděl, že se jimi stanou. Každá jeho informace seděla, nikdy neřekl nic špatně... Nezbývá nám než připustit, že vynechání bylo záměrné. Proč?

Nabízím jen pokus o vysvětlení nesnadného problému: Chtěl, aby si to objevili a prošlapali sami. Proto to Dvanáct muselo mít v zadání, a 72 už ne. Tak byl vlastně vytvořen standard pro službu evangelisty (ovšemže bez těch vnějších věcí: evangelisté už nemusejí chodit bez peněženky, jak to nakonec přenastavil sám Ježíš – viz L 22,36). Standard byl vytvořen a později vyslaní učedníci na něj mohli reagovat. A taky reagovali.

Znamenalo by to, že Otcova vůle a Ježíšovy plány pro dvaasedmdesát počítaly nejen s jejich aktivním zapojením, ale i s tím, že budou tvořivě a samostatně spolupracovat. Bez toho by se Boží vůle s těmi, kterým měli pomoct, ani s nimi samými, nenaplnila. Otroka, který zakopal hřivnu, jeho pán nepochválil. Měl dělat aktivní kroky, a nedělal.

V podobenství o hřivnách u Lukáše ho pán označil jen za špatného otroka, u Matouše v trochu jiném, ale velmi blízkém podobenství, je to otrok zlý a lenivý, který zřejmě dokonce ztratil věčný život (Mt 25,30).

Dvaasedmdesát podle mě má být příkladem pro nás: Náboženské, ba ani mechanicky přijímané biblické instrukce ať nás neomezují v horlivosti ani v tvořivosti. Bůh od nás očekává poslušnost bezvýhradnou, ale nikoli robotickou. Přímo počítá s tím, že budeme iniciativní, že přijdeme s novými věcmi, bez kterých se, světe div se, neuskuteční jeho vůle.

Kdybych skončil tady (což by, uznej, byla vhodná pointa), mohli by tento text zneužít lidé, kteří si z Bible dělají trhací kalendář, a to jim nechci dopřát. Pozor: Uzu Bůh zabil jen kvůli tomu, že se dotkl Boží schrány. Asi ani nevěděl, že se to nemá. Před Kristovým tribunálem stane v branách věčnosti skupina křesťanů, kteří v jeho jménu mj. taky vyháněli démony, a Ježíš je na rozdíl od těch 72 pošle do věčného ohně. S Božím slovem se nežertuje ani nelicituje. To, co píšu o poslání dvaasedmdesáti, i to, co z toho vyvozuji, má smysl jen když Bibli čteme a posloucháme v rámci osobního vztahu s Bohem. Jen potom můžeme s odvahou bosých misionářů překračovat nejrůznější hranice.