Tomáš Dittrich: Surfaři na vlně otázek

Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.

Jsou lidé, kteří mají po ruce hromadu odpovědí. Už to do nás perou, ani nepočkali, jestli se zeptáme. To se nám nelíbí. Možná jste po obrácení byli taky takoví. Já naneštěstí ano. Tahle necitlivost, ba agresivita, ale není vázána na náboženství. Takoví lidé jsou všude, ti, kteří mají víc odpovědí než vy otázek. Ale jsou to vůbec odpovědi? Na naše otázky asi ne, takže tyto experty můžeme pominout.

Možná právě kvůli jim podobným vznikl nový způsob myšlení. Odpovědi přestaly být tím, o co tu běží. Hlavně se umět ptát! Zní nám to dobře, ale moc jsme si nepomohli. Novináři, filozofové, terapeuti, politici a spousta dalších se často snaží působit jako lidé pokorných otázek, ale přitom nám pod tímto pláštíkem nenápadně podsouvají svoje odpovědi. (Znám ale poctivé novináře, terapeuty a další, jen by jich mělo být mnohem víc.)

Současná žurnalistika nastolila novou tradici. Na rozdíl od toho, jak se psalo za první republiky, nesmí dnes novinář ve zpravodajství projevit svůj názor. K tomu jsou komentáře. Přitom zpravodajci své odpovědi mají a to, co ve zpravodajství předkládají, často klidně vytvářejí ze svého úhlu pohledu. S překvapením jsem tuto neobjektivitu sledoval třeba ve zprávě Deníku N po vpádu Hamásu do Izraele předloni 7. října. Nešlo tomu vytknout, že autor předkládá svůj názor, mělo to roušku profesionální objektivity, ale způsob, jak fakta přinášel (a některá zase ne), z jeho textu de facto učinil protiizraelskou agitku. Podobně stranicky Deník N (i jiná média) dlouhodobě referuje o tématu LGBT. Autor takových článků, potažmo svět, předstírá dialog a otevřenost, a přitom k určitým tématům jen servíruje své odpovědi.

Druhá možnost je, že svět naopak vytváří představu, že odpovědi nejsou důležité, nebo že jsou snad dokonce nepatřičné. Nadšenci pro otázky, kteří nehledají odpovědi, jsou schopni se při obhajobě toho, že mít odpovědi je škodlivé, hádat. Tito surfaři na vlně otázek bývají tajnými relativisty. Nejen, že nevěří, že pravdu lze najít, ale mnohdy nevěří, že pravda existuje. Relativismus je hra s otázkami. Tím, že mají otázky, před nezasvěcenými předstírají, že odpovědi existují, i když o ně nestojí a nevěří tomu. Něco klíčového, a sice že si musíme klást otázky, zneužívají k tomu, aby cestou otázek nikdo nedospěl k cíli: ani oni, ani ti, kteří se ptají.

Jak jde upřednostňování otázek dohromady s křesťanstvím? Pokud chceme Boha víc hledat než ho nalézat, mají otázky určitě přednost. Ptát se po Bohu s tím, že není důležité se doptat, ale vlastně znamená se o něj nestarat. „Kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je“ (Žd 11,1a). Podobně ten, kdo pokládá otázku, musí věřit, že existuje odpověď. Kdybychom nepředpokládali, že odpovědi existují, bylo by naše ptaní chozením v kruhu. Z ptaní by se dokonce mohla stát disciplína, jakýsi moderní tanec, působivý, ale odnikud nikam.

Básník Březina k tomu na začátku své Hudby pramenů napsal: „V těch dlouhých rozhovorech, které duše vede ve svých samotách, odpovědi němé a utajené položeny jsou před otázkami. Odpovědi jsou věčné, otázky čekají na svůj čas, aby směly být oděny světlem a zvukem.“

Otázky určitě potřebujeme. Otázky, naše otázky, to jsme my dnes. Otázky jsou nutné. Jsou naším životem. Musejí vycházet z našich pomíjivých situací a pozic. Ale odpovědi, o které běží, jsou věčné.

To, že odpovědi mají přednost před otázkami, neznamená, že je najdeme. K mnoha z nich se dostaneme těžko, přetěžko. Jsou příliš věčné, příliš komplikované, příliš široké, než abychom je mohli zachytit, natož obsáhnout. Ale když se ptáme, potřebujeme vědět, že jsou. Jinak je lepší se neptat. Neznáme (mnohé, některé) odpovědi, ale známe toho, který je zná. V tom máme před Otokarem Březinou náskok, protože pro něj Bůh byl, ale nevnímal ho jako osobního.

Březina rozuměl významu jak otázek, tak odpovědí. Otázky čekají, aby byly kladeny, bez nich nám to, že existují věčné odpovědi, není nic platné.

Co Ježíš? Dával hodně odpovědí. Většinou říkal: Je to tak a tak a hotovo. Evangelia přinášejí řadu jeho kázání a tam otázkám místo nedával. Jeho otázky nebo výroky budící otázky známe z jeho rozhovorů. Kladl otázky na tělo, překvapivé, velmi přísné, moudré otázky. Svými otázkami se s námi setkával a dosud setkává. Setkáním s tím, jaký byl a jaký je, v nás ty klíčové otázky vznikají. Otázky, které nám dávají prostor uvědomit si, kdo jsme, kde právě stojíme, kam jdeme a co máme udělat. Jsou to otázky, které nám pomáhají, abychom přemýšleli, hledali a nacházeli sami. To, co sami objevíme, má pro náš život zvláštní hodnotu a trvalost.

Ježíšovy otázky samozřejmě vždycky předpokládaly existenci odpovědí, vedly k odpovědím a pomáhaly odpověď najít. Otázky mu byly jen prostředkem. Podobně jako Březinovi mu šlo o odpovědi. Dokonce věděl, že pro každého, koho se ptal, je on sám odpovědí.