Tomáš Dittrich: Sametové zklamání a co s ním

Výjimečná atmosféra po vítězství revoluce vydržela maximálně pár týdnů. Naděje zpočátku zůstávaly, ale postupně se začalo vkrádat zklamání. Vysoce postaveným politikům jsem nekriticky důvěřoval. Nelíbilo se mi, když mi můj strýček, matematik (autor učebnice geometrie, ze které jsem se učil na základní škole), v první půli 90. let tvrdil, že si jeden ministr postavil vilu z nakradených peněz. Překvapilo mě, když Respekt psal o tom, že zákony o lehkých topných olejích byly přijaty v takové podobě, aby firmy oligarchů Tykače a spol. mohly z naší země odsávat miliardy. Koupit si rozhodnutí dvousetčlenného parlamentu, to je trochu silnější kafe, než když někdo pár nelegálních milionů přetaví v luxusní vilu (já vím, není potřeba 200 hlasů, jen 101, ale stejně…).

Nemůžu nevidět zlé věci

Popsal jsem jen začátky svého zklamání z polistopadové politiky. Nepříjemná překvapení, otazníky, kritika zlých rozhodnutí, to vše se od té doby vrství v mé duši. Mám přátele, kteří by mě, kdybych jim to říkal osobně, už v půlce předešlého odstavce upozornili na to, že se situace oproti období totality velmi zlepšila, že i za bezbožného politika Kristus zemřel a že naším úkolem je mu žehnat a modlit se za něj. Tohle je způsob argumentace, který mi působí bolest: Někdo mi vytýká to, co si myslím, jako bych si myslel pravý opak. Takovým přístupem je ovšem rozhovor znemožňován.

To, že je to u nás v postkomunismu lepší, mě těší, ale nepomáhá mi to, abych kvůli tomu neviděl zlé věci. Bezskrupulózní svévole mnoha politiků pochopitelně není v rozporu s tím, že je má Pán Ježíš rád, dokonce mi to ani nebrání v tom, abych jim žehnal a modlil se za to, aby jim Bůh dal pokání a nakláněl jejich srdce k činění spravedlnosti. Na naší současné politice mi nevadí, že postkomunistická svoboda je ve srovnání s obdobím totality skutečnou svobodou, ani to, že má Bůh naše politiky rád. Jsem za to vděčný.

Netrápí mě však jen politika, ale taky hodnoty a postoje ve společnosti. Myslím, že se veřejné mínění posunulo ve směru protichůdném k biblickým hodnotám. Přestože je kolem mě spousta hodných nekřesťanů, bojím se, že se morální hodnoty rozdrobují a že je to z generace na generaci horší. Vnímám obrovské nebezpečí, zvláště pro budoucnost. Je mi z toho úzko.

Za ten článek se budu stydět až do smrti

A co jsem si tenkrát po převratu myslel? Že když se křesťané pomodlí, půjdou do politiky samí znovuzrození Bibli věřící lidé, které budou nevěřící Češi volit a dlouhodobě podporovat? Anebo že na veřejnou scénu vyrukují aspoň nevěřící nebo polověřící, kterým nejde předně o jejich vlastní prospěch, ale o zdar jejich bližních a celé země? Nebo jsem si myslel, že lidé, kteří nepřijímají biblické hodnoty, budou odolávat nečistým ideologiím, které se nenápadně vkrádají a šíří televizí, novinami, o internetu nemluvě? Měl jsem snad naději, že mladá a nejmladší generace nezopakuje materialismus a antropocentrismus svých rodičů a vyrostou z nich osobnosti, které si nenechají přes facebook věšet bulíky na nos a které budou vykupovat čas pro bohulibé účely?

Když čtu článek, který jsem napsal do Sborového dopisu před parlamentními volbami 1990, prvními svobodnými volbami po pádu komunismu, mám dojem, že jsem tehdy na všechny tyto otázky odpovídal ano. Za ten článek se asi budu stydět až do smrti. Jak nepřiměřené očekávání jsem od modlitby měl, a jak málo jsem přitom znal její dalekonosnost a průraznost…

Dnes už tak naivní nejsem a nestojím o to ani náhodou, i kdyby mi tisíc křesťanských přátel vytýkalo, že se o negativních věcech v politice nemá mluvit negativně. Přitom dnes v moc modlitby věřím víc, i když ne v tom smyslu, že se pomodlím, a pan Zeman s panem Babišem se hned zítra obrátí k Ježíši Kristu (ale stát se to může, jen to není jediný – a ze strategického pohledu ani hlavní – cíl modlitby za politiky).

Nedá se to uspěchat, ale ani zastavit

Uvědomovat si bídu polistopadové politiky a přímočaře hrabivou i uměle či neuměle skrývanou svévoli nezanedbatelného počtu českých politiků je předpokladem k dlouhodeché modlitbě, která si nepřipouští zklamání, protože svět tak jako tak leží v rukou svého knížete, Ďábla, a je totálně ztracen. Za každý, i drobný posun směrem ke spravedlnosti jsem proto vděčný. Pokud jsem se za něco modlil, jsem si jist, že je to vyslyšení mých modliteb, ale nejen mých, protože lidí, kteří se modlí, je u nás při vší duchovní bídě hodně.

Rád bych vás k modlitbě nově povzbudil: Váš starosta či primátor potřebuje i vaši přímluvu. Pro mě to není automatické a potřebuji v tom povzbuzovat. Proto si k tomu dovoluji pozvat i vás. (Až mě někdy potkáte, můžete mě k modlitbám za mého politika taky povzbudit. Nebo mi můžete za měsíc poslat e-mail a zeptat se mě, jestli se ještě modlím.)

Spolu s modlitbou mění situaci i to, když s Kristem žijeme v práci, v místě bydliště, doma, všude, kde jsme. Vždycky jsem věděl, že to je naše povinnost. Dnes mám pro takové šíření Božího království víc víry a větší perspektivu. Pokud chodíme s Kristem, Boží království se šíří. I váš soused jednou uvěří. Nedá se to uspěchat, ale nedá se to ani zastavit, pokud se ve vás lidé s Kristem setkávají. Věřím v proměnu společnosti vaším (i svým) prostřednictvím. Boží království je na postupu. A pak snad uvěří i pan Zeman s panem Babišem, byť už možná budou na politické penzi (ale klidně mohou uvěřit už zítra, i když se k tomu nemůžeme upínat). Kristův kříž počítá s každým člověkem a i my se v tom s ním můžeme ztotožnit.

Článek byl původně publikován 17. 11. 2019 na webu Svět víry.