Tomáš Dittrich: Peklo nás nepálí?
Milý čtenáři, dovol mi trochu paličsky zapřemýšlet o výsledcích a následně i o zdrojích evangelizace. Jsem přesvědčen, že (nejen) prázdninové evangelizační akce jsou dobré. Můžu ti ale položit otázku, na kterou se ti možná nebude chtít odpovídat? Kolik lidí loni do tvého společenství přišlo díky nějaké evangelizační akci? A kolik letos? Hádám, že v lepším případě to byli jednotlivci...
Audio pouze pro předplatitele
Ostatně ze slavné pražské akce Awakening Europe v roce 2017 přišly do našeho sboru také jen jednotky členů, a to kázali elitní američtí evangelisté z okruhu věhlasného kalifornského sboru Bethel Church. Nechci otáčet nožem v ráně, ale jako pamětník připomínám, že i ze velkých evangelizací při zrodu KMS na počátku 90. let z tisíců účastníků reagujících na výzvy a stovek uzdravených jich ve sborech zakotvil jen zlomek.
A ještě současná evropská perspektiva: Pařížský pastor s anglickým jménem David Brown informoval o výsledku statistického průzkumu ve Francii a zjistil, že členů, kteří přišli na základě evangelizačních akcí, je tam v evangelikálních sborech naprosté minimum.
A dotěrná návazná otázka: I kdyby k vám nově obrácených přišlo hodně, zůstanou? Odpověď na tuhle otázku není snadná ani jednoznačná a bude se lišit sbor od sboru. Mám naději, že v některých českých sborech by padesát nových křesťanů zůstalo.
Evangelizační akce jsou v současné době málo efektivní. Proč jim tedy vlastně fandím? Každý jednotlivec má obrovskou cenu. Nebe se roztančí i nad jediným novým Božím dítětem. Chceme-li být bibličtí, těší nás, že se Kristus zvěstuje (Fp 1,18). I rozsévání je důležité.
Z hlediska efektivity jsou ale evangelizace podle mě momentálně dobré především pro křesťany. Řada lidí se v kontaktu s nekřesťany osmělí k evangelizačním rozhovorům. Učíme se s lidmi mluvit o Ježíši a veřejné akce nám v tom pomáhají, i když by stejně nebo lépe posloužil třeba kurz Evangelizační exploze. A což teprve přespolní evangelizační týmy! Získají cenné zkušenosti spolupráce, a pokud přicházejí z ciziny, i působení v jiné kultuře. Kontakt s nimi obohacuje i domácí.
V čem jsou kořeny neefektivity evangelizace (teď už nemluvím jen o evangelizačních akcích, i když to s nimi samozřejmě souvisí)? Rozhodující faktor, jestli budou nekřesťané přicházet ke Kristu, je otevřenost jednotlivých křesťanů v našich společenstvích pro vztahy s nimi. Krátkodobý kontakt dnes v drtivé většině nestačí. Stejně důležitá je tato otevřenost i k tomu, aby u nás noví věřící zakotvili a prospívali jako Kristovi učedníci.
Znám pastora, který jednoho dne zjistil, že nemá ve stočlenném sboru nikoho, kdo by byl ochotný se nad Biblí věnovat hledající ženě. Byl to pro něj šok. Společenství, kde věci dojdou tak daleko, je v povážlivém stavu.
Jeden kazatel si mi zase povzdechl, že minulý rok přibyli do jeho sboru dva noví křesťané, shodou okolností manželé věřících mladých žen z okruhu sboru. Věřící si podle Bible nekřesťany brát nemají... Toto štěstí v neštěstí má ale jednoduché vysvětlení: Obě křesťanky shodou okolností našly čas se intenzivně osobně věnovat dvěma nekřesťanům, a to je situace, kdy jsou naši nevěřící přátelé nakloněni o Kristu přemýšlet. (Aby bylo jasno: Silně nedoporučuji, aby si křesťané brali nekřesťany. I kdybych pominul biblické hledisko, většinou to dopadá špatně.)
Mládežnický vedoucí v našem sboru o svých spolužácích říká, že o evangelizační akce zájem nemají, ale někteří se dají pozvat na Alfu. Takže zase vztahy.
Největší překážkou šíření evangelia je tedy nejspíš minimální kapacita členů našich společenství pro nové vztahy. Možná by se to změnilo, kdyby přibylo úzkosti z toho, že nekřesťanům kolem nás hrozí Boží soud ústící v trestu věčného ohně. Chybějícím zbožím bývá připustit si hrůzu zatracení, ale i nedostatek naděje a nadšení pro záchranu nevěřících.
