Tomáš Dittrich: Klamavá přitažlivost
Zaposlouchal jsem se do barokního oratoria. Na monitoru chvílemi sleduji jednu houslistku – nádherný úsměv. Je vidět, jak si hraní užívá. Usmívat se při hře na smyčcové nástroje je asi snazší než u nástrojů dechových. A jak je těžké mít úsměv při zpěvu? Mám pocit, že je to potřeba cvičit. K profesionálnímu pěveckému projevu to určitě patří. Zase záběr kamery na houslistku. Jak ji to těší, jakou radost z hudby má...!
Audio pouze pro předplatitele
Je to tak doopravdy? Možná ne. Třeba je půvab jejího úsměvu jen důsledkem času tráveného před zrcadlem. Muži většinou v podobných situacích nedokážou rozlišit mezi přirozeným projevem a pouhou „fasádou“, aspoň u mladých žen ne. Bedlivé oko ženy patrně pozná stín přetvářky lépe, ale asi to taky neumí univerzálně, zvlášť když může negativní stanovisko vzniknout na první pohled.
Proč vlastně ženy investují do krásy, a to i do krásy vykoupené nejen časem věnovaným sebestylizaci před zrcadlem se šminkami i bez, ale přímo penězi (luxusní oblečení a doplňky, tetování, plastika)? Osobně si myslím, že je dobře, když se žena cítí krásná a když je to na ní vidět, ale možná to má své meze.
Roli elegance a podobných věcí, včetně značkového oblečení nebo kérek (snad bez té plastiky) nepodceňuji ani u mužů, ale napadají mě u nich spíše jiné fasádní barvy. Přesvědčivost, způsob vyjadřování a správný odhad chvíle, kdy vstoupit do rozhovoru, patří podle mě k ozdobám muže. Tyto kvality ale mohou být pěstovány a rozmnožovány až tak, že se stávají podpásovými zbraněmi.
Laboratoř, kde se to dá sledovat, jsou internetové diskuse. Kvůli kulturnímu a sociálnímu nastavení účastníků tam často ani nejde vnést pravdu, protože by to v daném prostředí znamenalo ji zprofanovat. Diskutujícím tam jde převážně o potvrzení a prosazení vlastních představ, které s pravdou často nesouvisejí. Používají nepoctivé způsoby argumentace známé už u antických sofistů. Případnému zájemci bych mohl jako ve zkumavce ukazovat použité manipulativní postupy, pochopitelně bez přímého zapojení.
Znám pár guruů internetových diskusí. Někteří jsou křesťané. Pokud vidím, že bych někomu takovému měl dát svůj nesouhlas najevo, píšu mu výhradně soukromě, mimo zraky spoludiskutujících. Stává se mi to ale zřídka: Internetové diskuse čtu kvůli jejich potenciálním manipulativním souřadnicím málokdy. Někdo si při nich užívá adrenalinu, ale to mi za to nestojí. Lidé, kteří rádi diskutují a které baví dobírat se hlubšího vhledu v rámci rozhovoru, se do těchto diskusí většinou nezapojí. Tím ovšem ještě víc chudne kvalita toho, co tam můžeme potkat.
Co má společného ženská přitažlivost s internetovým dohadováním? U obojího jde o fasádu. Jak to, co je vidět (nebo slyšet) souvisí s tím, co je uvnitř? Je to propojené, nebo ne? Jak spolu vnějšek a nitro souvisejí? Vnějšek vyzařuje, nebo kamufluje? V architektuře jsou tři možnosti: a) Fasáda bezprostředně vyplývá z dispozice a z konstrukce, b) průčelí s podstatou více či méně koreluje, c) vnějšek vytváří samostatnou skutečnost, nedá se z něj odečíst nic o tom, co je za ním. U architektury jsou všechny tyto možnosti přípustné. Jak je to s námi?
Některé ženy dokážou po vynaložení určitého úsilí vyzařovat takovou krásu, že jiné ženy vedle nich bezděčně prožívají, že jsou nehezké. Určitý muž se ožení s kráskou, ale brzy pozná, že si za manželku vlastně bral fasádu. Nevěřící se pak většinou rozvede (pokud ovšem nechtěl jen tu fasádu, i tací by se našli), křesťan to má složitější, protože v našich kruzích věříme v manželství na celý život.
Ve všech našich vztazích a komunikaci jde o pravdu (taky ženská krása je hlavně komunikace, nejde se s ní setkat bez interakce pohybů a pohledů; žádná destilovaná krása uložená někde v mezinárodním ústavu měr, vah a tvarů neexistuje). Co je pravda? V architektuře má předstírání své místo. Jak je to ve vztazích? Nechci to zjednodušovat – jsou věci, o kterých neřekneme nikomu. Může to být nutné, nebo to může být aspoň v pořádku. Často ale takové mlčení bývá nezralost nebo zbabělost.
Když někdo přijímá nového zaměstnance, chce o něm vědět vše, co mu prozradí, jak bude pracovat. A uchazeč o nové místo naopak třeba doufá, že se na něco z toho, jaký je, nebo z jeho minulosti nepřijde, aby to mohl za pochodu napravit. Někdy se mu to povede a po dvou letech se s majitelem firmy té prvotní hře na schovávanou zasmějí. Nebo se to nepovede a zaměstnavatel je pohoršen, že to dotyčný zatajil. Možná by kristovci k sobě mohli v takových věcech být úplně otevření?
Znám jen málo mužů, kteří při rozhovoru dokážou argumentovat poctivě, tedy neprosazovat svůj názor na základě postupů, které zakrývají část problému, odvádějí pozornost jinam, využívají nekompetentnost dalších členů rozhovoru nebo diskutujícího osobně diskreditují. Dan Drápal to kdysi pojmenoval: „Utkat se s oponentem na výšinách.“ Jsem rád, že jich znám aspoň pár.
Chodit ve světle znamená žít a mluvit tak, že naše vystupování a zevnějšek nezastírá to, jací jsme. Není to jednoduché, nedá se to snadno posoudit (správně to může vidět jen Bůh), ale musíme o to usilovat. Lemúel, král z Massy, autor 31. kapitoly knihy Přísloví, na naše téma napsal: „Půvab je klamný, krása je nicotná.“ To je silný výrok (já jsem se tak odvážně vyjádřit neuměl). Znamená to, že muž hledající manželku by si měl na ženskou fasádu dávat pozor a při tak významném životním zvažování neměl brát ohled na tu „nicotnou věc“, jíž je „krása“? Kdyby si chtěl nechat poradit od Lemúela, tak určitě.