Tomáš Dittrich: Kázání na rovině a chůze po tenkém ledě

Lidi lze rozdělit na dvě skupiny: Na ty, kteří mají představu o druhém brzy hotovou, a na ty, kteří lidem nálepky nedávají, nebo aspoň ne moc rychle. Kupodivu, v obou skupinách jsou křesťané i nekřesťané.

Nesudičský možná už od kolébky byl Aljoša Karamazov. Na začátku čtvrté kapitoly první knihy prvního dílu Bratrů Karamazových o něm Dostojevskij píše: „Bylo v něm cosi, co říkalo a vnukalo každému, že nechce být soudcem lidí, že nechce na sebe převzít odsuzování, a také, že nikoho za nic na světě neodsoudí... Když ve dvaceti letech přišel k otci vskutku do pelechu špinavé neřesti, jen se mlčky vzdaloval, panický a čistý, když mu již bylo nesnesitelné déle se na to dívat, avšak bez nejmenší známky opovržení nebo odsouzení kohokoliv.“

Ve svém „Kázání na rovině“ (L 6,17) varuje Ježíš před tím, abychom druhého soudili (L 6,37). Proč nemáme (resp. nesmíme) soudit? Protože nemáme dost informací! Možná vidíme něčí nekompetentnost (někdo udělal hloupost a připojuje další a další chyby). To je konstatování, ne souzení. Proč nesmíme vyslovit konečný odsudek? Protože nemáme po ruce dostatečné podklady, všechny úhly pohledu. Zcela určitě nám chybí průhled do budoucnosti. Fakt nevím, kam se dotyčný nakloní, jestli k horšímu, nebo k lepšímu, do temnoty, nebo do světla... Proto je právo soudit vyhrazeno jen Bohu. Problém je, když si myslíme, že dost informací máme.

Další důvod, proč nám Ježíš soudit zakazuje, je v tom, že nejsme jen záznamem o přečinech druhého. Nesmíme soudit, protože jsme spoluviníky („Kdo je bez viny, ať hodí jako první“). Zatímco u státních, „úředních“, soudů se snažíme hledisko spoluviny dávat stranou, u nás jako u jednotlivců vykazatelných předně Bohu to dovoleno nemáme. Kdybychom soudili, znamenalo by to povýšenost, právo na objektivitu, to, že máme nadhled a odstup. Když to domyslíme, je to postoj nadřazenosti, zatímco ve skutečnosti stojíme před Bohem stejně jako kdokoli jiný – jako ten, kdo potřebuje odpuštění.

Nějaké soudy přitom dělat potřebujeme. Musíme soudit sami sebe. Pokání nám totiž pomáhá. Jen když soudíme sami sebe (uznáváme své konkrétní chyby a měníme příslušné postoje), kráčíme po cestě života. Taky církev potřebuje být souzena. Někdy je potřeba někoho „oficiálně“, jménem vedení sboru, napomenout, nebo mu dokonce uložit sankce (když například některý vedoucí zpronevěří miliony, požadovat, aby je splácel). Tohle je životadárný, ozdravný dílčí soud. Žel, často jde o nedostatkové zboží. Jsme na sebe tak „hodní“, že si vzájemně upíráme pravdu (jako ty „odpuštěné miliony“; setkal jsem se s tím ve dvou evangelikálních církvích). Pak jsou lidé i sbory duchovně ochromeni.

O těchhle dílčích soudech Ježíš ve svém „Kázání na rovině“ nemluví. Zdá se mi, že má na mysli, když někoho odepíšeme povýšeně, čímž popíráme, že ten skutečný soud přísluší jen Bohu. Stavíme se tak na Boží místo. To by nás zničilo.

Některé Ježíšovy imperativy skousneme nesnadno. Od několika seriózních křesťanů, kteří se zapojují do pomoci Ukrajině a jsou v kontaktu s lidmi v místech, kde zuří válka, jsem slyšel, že Ukrajinci teď Rusům odpustit nemohou – prý až s odstupem, po válce. Jiní křesťané mi vysvětlovali, že někdo, kdo v dětství zažil těžké věci, může odpustit jen stěží. Neříkám, že odpustit je snadné, ani že všichni lidé mají stejnou výchozí pozici. Ale jestli Ježíš požaduje, abychom milovali své nepřátele nebo abychom nikoho nesoudili, respektive neodsuzovali, přijímám to bez výhrady. Jiná možnost neexistuje. Nezbývá nám než se s tím nějak popasovat.

Jak svému srdci pomoct, aby nesoudilo? Jak nesprávný soud rozlišit od situací, kdy něco, co někdo udělal, volá po tom, abych ho konfrontoval, a tak s určitým soudem naopak vyrukoval? Návod nemám.

V redakční radě Života víry působil v 90. letech a na počátku tisíciletí Vilém Schneeberger. Byl to vedoucí českých metodistů v době komunismu a v raných 90. letech. Byl otcovským vzorem v řadě oblastí. To, čím mě ovlivnil asi nejvíc, bylo, jak se měl ke křesťanům, kteří zklamali, kteří neobstáli.

Vedoucí jednoho významného sboru před více než 30 lety opustil manželku a oženil se se svou milenkou. Katastrofa. Lidé, které zklamal, ho odepsali. Všichni se mu vyhýbali. (I on sám se vyhýbal: Předtím, než všechno vyšlo najevo, jsem ho prosil o článek do Života víry, a on se taktně omluvil.) Vilém Schneeberger pro něj měl místo ve svém srdci i ve svém sboru.

Vyhlížel návrat marnotratných synů a oni se mu vraceli. Věděli, kam se mohou vrátit. Jde o rizikové podnikání; Vilém chodil po tenkém ledě. Do něčeho takového se nemůže pouštět každý. Člověk, který druhé rychle soudí, pro tuto disciplínu určitě nemá předpoklady.

Blahoslavený, kdo si o komkoli nedělá rychlý obrázek.

Blahoslavený, kdo je schopen svůj možná víceméně správný, možná nesprávný obrázek korigovat – na základě toho, že se člověk, o kterém měl hotový názor, změní.