Tomáš Dittrich: Jít makat, nebo na rande?

Překvapil mě pohled křesťanské „veřejnosti“ na lidi typu Marie. Zjistil jsem, že nejeden čtenář Bible k tomuto typu řadí lidi nezodpovědné až líné, kteří mají vnějškový, někdy až afektovaný duchovní nátěr.

Většinou jsme dotlačeni do pozice Marty, načež z toho máme špatné svědomí. Vždyť „Marie lepší stránku vyvolila“ (L 10,42). Je Marta opravdu celkově špatná, a Marie celkově dobrá? Marie může být nezdravě idealizována až tak, že se z pohledu na Marii a Martu vytratí život. Nevyjadřoval se Ježíš spíš k tomu, jak sestry zvládly konkrétní situaci, než celkově k jejich osobnostem?

Marta se stala ztělesněním pohostinnosti a pohostinnost je pro život církve a pro růst Božího království klíčová. Tím, že Ježíš nedal Martě za pravdu, pohostinnost neodmítá. Vzpomínám si, že v dobách, kdy jsem byl ve sboru asi rok a půl, jeden bratr na shromáždění požádal přítomné, jestli by mu příští sobotu někdo nepřišel pomoct se stavebními úpravami (jen pro kontext: takové věci byly neplacené). Zrovna na tu sobotu jsem plánoval pozvat na výlet jistou mladou dámu, která se ani ne rok nato stala mou manželkou. Řekl jsem si, že rande počká.

Někdy v té době jsem na seniorátním dni v jednom evangelickém sboru na vlastní uši slyšel, jak jedna z místních hostitelek zvala účastníky na občerstvení domnělým citátem z Písma, že nejenom slovem živ bude člověk. Ježíš to ovšem řekl právě naopak: „Nejenom chlebem živ bude člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Tato stará evangelička byla tak pohostinná, že kvůli svému obdarování začala konkrétní slovo Písma vnímat v opačném smyslu. (Kolega je přesvědčen, že muselo jít o vtip, ale já jsem si jist, že ta úctyhodná, laskavá dáma nežertovala.) Přestože jsem pro správné vykládání Bible, takové pojetí daného místa mi nevadilo. Zasmál jsem se spolu s ostatními a prožíval jsem, jak té „Martě“ záleží, aby se hosté na návštěvě v jejím sboru měli dobře.

Pohostinnost v trochu širší perspektivě znamená mít radost z toho, že pro druhého můžu něco udělat. Klíčová je ochota. Neberu to jako nepříjemnou povinnost, naopak mě to těší. Jakmile zmizí ochota, pohostinnost dlouho nepřežije. Právě u Marty se ochota vytratila – a vytratí se vždycky, když to s aktivitou přeženeme. Martino obdarování, pohostinnost, pečování, něco ženského, mateřského, to vše bylo dobré. Problém nebyl, že byla úslužná a že jí záleželo na tom, jak se host v jejím domě cítí. Ježíš kritizuje, že svou angažovanost přehnala do té míry, že ochotnou pohostinnost (na chvíli) ztratila.

Řekněme, že bylo hezké, že jsem šel pomoct kamarádovi, a ne na (ještě nedomluvené) rande. Ale představ si mou situaci o deset let později: Rodina s třemi malými dětmi, a táta na sobotu odejde. Co tomu řekne matka, která se přes týden točí kolem dětí a těší se, že sobota přinese změnu? Kdybych pomoc kamarádovi v takové konstelaci odmítl, zasloužil bych si kritiku, nebo pochvalu? Hádám, že ve sboru s mladými rodinami přátelské výpomoci ubude, a je to tak správně. Určitě je to změna, která ale nemusí znamenat méně ochoty.

Často to ovšem dopadne tak, že nikdo pro druhého nic neudělá, protože pryč je ochota. Ochota musí zůstat, i když zrovna procházíme časově náročným obdobím.

Naše ochota se taky tiše vytratí, když čas, kdy by se mohla projevit, investujeme do něčeho jiného, například do pohodlí nebo zábavy.

Co já, který jsem kdysi dal přednost špinavé stavební sobotě před procházkou s krásnou dívkou? Občas bývám na doraz, něco dlouhodobě nestíhám, ale hledím si, abych měl čas na manželku a jako pastor na lidi ze sboru. Když se se mnou někdo potřebuje setkat, často navrhuji dřívější termín, než který se hodí jemu. Taky si hlídám, abych měl čas na nové lidi. (Střežím si ovšem i prostor pro odpočinek.) Pokud nejsi pastorem, patrně máš nebo si pro ochotu najdeš jiné oblasti.

Ve stagnujících sborech chybí ochota. Chybí tam Marty, ale chybí tam taky Marie. Lidé se nepřijdou modlit, nepřijdou chválit Boha, biblické hodiny se zrušily. Společné modlitby klesly na významu do té míry, že je vypouštíme.

Každý z nás potřebujeme být Marií i Martou, ochotnou Martou. Musíme si dávat pozor na to, abychom se nevrhli do aktivit, ze kterých by se staly nepříjemné povinnosti. To by nás Ježíš napomenul stejně jako Martu. Vstřícní, pohostinní, připravení investovat do druhých čas být musíme a potřebujeme.

Zároveň máme za úkol být Marií: Posadit se k Pánovým nohám a poslouchat jeho slovo. Je to naše bytostná potřeba. Když není naplňovaná, duchovně chřadneme, a možná ani nevíme proč. Boží slovo u nás musí mít přednost. Nechť určuje směr našich kroků, výhledu i myšlenek. Bez Ježíšovy blízkosti a bez toho, abychom věděli, že je mu v naší přítomnosti dobře, se dlouhodobě nesmíme obejít.