Tomáš Dittrich: Existuje cesta k míru?
na jaře jsem prožil čtyři dny v Jeruzalémě. Bydlel jsem v arabském bytovém domě na Olivové hoře s úchvatným výhledem na Chrámovou horu. Člověk by si myslel, že ho místní obyvatelstvo bude vítat: Nájem a nákup potravin v arabských obchodech přece znamená přísun turistických peněz do arabských kapes. Vítaný jsem ale nebyl. Arabové se na nás usmívali, jen když jsme vstoupili do obchodu. Jinak formální odstup, což by bylo ještě dobré. Když jsme od domů, kde jsme bydleli, fotili nádherný pohled na staré město přes Kidrónský úval, skupina místních teenagerů volala „No photo!“ a všelijak nám hrozila. Radši jsme zmizeli bez fotek.
Audio pouze pro předplatitele
Chvíle pravdy nastala, když na kolegu při návratu domů plivala šestiletá holčička. Vyhnuli jsme se jí – samozřejmě jsme jí nemohli nic říct, natož se bránit, protože to by kolem nás hned byla spousta Arabů a... Kde se v krásné holčičce vezme nenávist k západním cizincům? Určitě nevznikne sama od sebe. Byli to rodiče, kteří ji do ní naseli. Tato nenávist bude určovat budoucnost její i kousku světa, kde žije.
Minule jsem Ti napsal o svém přesvědčení, že Izrael má právo boj proti Hamásu dotáhnout do vítězství. Ale co to je vítězství? Jak je to s civilním arabským obyvatelstvem v Izraeli? Jak ostrá je hranice mezi teroristy a civilisty v Gaze nebo na Západním břehu? Jak by se situace vyvíjela, kdyby byli pobiti nebo uvězněni všichni bojovníci Hamásu? Existují mírumilovní Arabové, kteří budou rádi, že násilí končí a že se už žádné teroristické činy proti Židům konat nebudou? Pár takových Palestinců určitě existuje, ale kolik?
Je-li situace taková, skutečný mír nastat nemůže. Vyjádření Evropské koalice pro Izrael (ECI) ze 17. listopadu ukazuje, že aspoň někdo identifikuje skutečné problémy a uvažuje o řešení: Podle Thomase Sandella z ECI má Evropská unie nést hlavní odpovědnost nejen za poválečnou obnovu Gazy, ale i za převýchovu (retraining) jejího obyvatelstva, aby bylo schopno s Izraelem koexistovat v míru. S tím je podle něj potřeba začít už v mateřských školkách a pokračovat v celém školním systému: Mírová perspektiva není reálná, jestliže bude mládež dál vychovávána k nenávisti.
Sandell má pravdu, ale řešení, které navrhuje, je utopické. Děti jsou nenávistí už kojeny a vyrůstají v rodinách, které mají na jejich názory větší vliv než školy.
Od budoucnosti vztahů ve „svaté“ zemi přeskočme na Ukrajinu. Červnové konference „Ukrajina a média“ pořádané Českým rozhlasem se účastnila ruská disidentka Žeňa Němcovová dlouhodobě odmítající ruskou agresi. Část ukrajinských účastníků konference přesto byla proti její účasti. Ještě víc mě mrzelo, že se k tomuto postoji připojil i vedoucí Zelenského kanceláře Andrej Jermak ve svém vyjádření pro ČRo Plus ze 6. července. Z jeho mlžení bylo zřejmé, že zastává myšlenku kolektivní viny: „Je pro nás těžké rozpoznat, že existují dobří Rusové, a špatní Rusové. Všichni nesou vinu, protože se dívají jinam a nesnaží se to napravit.“ Takový hlas z úzkého okruhu prezidenta Zelenského je špatnou zprávou pro poválečnou budoucnost, i když je zatím v nedohlednu.
V rozhovoru s ukrajinským pastorem Serhijem Lvovem v květnovém Životě víry jsem se dočetl, jak těžké je pro Ukrajince Rusům odpustit – říká tam: „Teď Ukrajinci nemohou odpustit.“ Vážím si jeho upřímnosti. On sám se za své přátele v Rusku, kteří jsou proti válce, modlí.
Láska k nepřátelům, odpuštění a smíření jsou přední úkoly, které Ježíš svým učedníkům svěřil. Šířit takové poselství v době války je nesmírně těžké, ale klíčové. Každá válka je totiž především duchovní záležitostí, která se rozhoduje duchovními zbraněmi. Pokud jsou v zemi silně zastoupeni křesťané věřící Bibli, a to na Ukrajině jsou, jde o to, jak se modlí: Odpouštějí? Milují své nepřátele? Rezignovali na osobní pomstu a věří tomu, kdo má všechnu soudní pravomoc, a navíc soudí spravedlivě?
Nejde o to, vyhrát válku, a pak své postoje nějak duchovně restituovat. Válku jde naopak vyhrát jen odpouštěním a milováním nepřátel (neříkám, že to vždy znamená i vítězství vojenské). Pokud nenávist nosí nebo i rozmnožují nekřesťané, je to asi normální, i když nesmyslné, sebevražedné. Ale pokud s odpuštěním mají problém křesťané, je to katastrofa.
Nechci to zjednodušovat. Putin a jeho parta před dvěma roky překročili hranice šílenství. Neříkám, že odpouštět je jednoduché, a neohrnuji nos nad nikým, komu se to v napadené Ukrajině nedaří. Jen jsem přesvědčen o tom, že není jiné cesty k pokoji (viz také článek na str. 15).
Ukrajina má k duchovnímu vítězství teoreticky blíž než Izraelci a Palestinci. Ne všichni palestinští křesťané totiž odsoudili něco tak antikristovského, jako bylo sadistické vraždění, které Hamás rozpoutal jako impulz k válce. A nekřesťanští Palestinci často Hamás podporují více méně otevřeně. Existuje cesta k míru?
V knize Genesis (25,9) čteme, že Abrahama společně pochovali jeho synové Izák a Izmael. Že by to byla prorocká perspektiva pro izraelsko-palestinský konflikt? Mám naději, že smíření mezi oběma stranami bude přicházet se šířením evangelia mezi Židy i Araby. Nositele smíření jde v Izraeli najít na obou stranách už dnes, jen je jich zatím opravdu málo.