Tomáš Dittrich: Existuje cesta k míru?

Chvíle pravdy nastala, když na kolegu při návratu domů plivala šestiletá holčička. Vyhnuli jsme se jí – samozřejmě jsme jí nemohli nic říct, natož se bránit, protože to by kolem nás hned byla spousta Arabů a... Kde se v krásné holčičce vezme nenávist k západním cizincům? Určitě nevznikne sama od sebe. Byli to rodiče, kteří ji do ní naseli. Tato nenávist bude určovat budoucnost její i kousku světa, kde žije.

Minule jsem Ti napsal o svém přesvědčení, že Izrael má právo boj proti Hamásu dotáhnout do vítězství. Ale co to je vítězství? Jak je to s civilním arabským obyvatelstvem v Izraeli? Jak ostrá je hranice mezi teroristy a civilisty v Gaze nebo na Západním břehu? Jak by se situace vyvíjela, kdyby byli pobiti nebo uvězněni všichni bojovníci Hamásu? Existují mírumilovní Arabové, kteří budou rádi, že násilí končí a že se už žádné teroristické činy proti Židům konat nebudou? Pár takových Palestinců určitě existuje, ale kolik?

Je-li situace taková, skutečný mír nastat nemůže. Vyjádření Evropské koalice pro Izrael (ECI) ze 17. listopadu ukazuje, že aspoň někdo identifikuje skutečné problémy a uvažuje o řešení: Podle Thomase Sandella z ECI má Evropská unie nést hlavní odpovědnost nejen za poválečnou obnovu Gazy, ale i za převýchovu (retraining) jejího obyvatelstva, aby bylo schopno s Izraelem koexistovat v míru. S tím je podle něj potřeba začít už v mateřských školkách a pokračovat v celém školním systému: Mírová perspektiva není reálná, jestliže bude mládež dál vychovávána k nenávisti.

Sandell má pravdu, ale řešení, které navrhuje, je utopické. Děti jsou nenávistí už kojeny a vyrůstají v rodinách, které mají na jejich názory větší vliv než školy.

Od budoucnosti vztahů ve „svaté“ zemi přeskočme na Ukrajinu. Červnové konference „Ukrajina a média“ pořádané Českým rozhlasem se účastnila ruská disidentka Žeňa Němcovová dlouhodobě odmítající ruskou agresi. Část ukrajinských účastníků konference přesto byla proti její účasti. Ještě víc mě mrzelo, že se k tomuto postoji připojil i vedoucí Zelenského kanceláře Andrej Jermak ve svém vyjádření pro ČRo Plus ze 6. července. Z jeho mlžení bylo zřejmé, že zastává myšlenku kolektivní viny: „Je pro nás těžké rozpoznat, že existují dobří Rusové, a špatní Rusové. Všichni nesou vinu, protože se dívají jinam a nesnaží se to napravit.“ Takový hlas z úzkého okruhu prezidenta Zelenského je špatnou zprávou pro poválečnou budoucnost, i když je zatím v nedohlednu.

V rozhovoru s ukrajinským pastorem Serhijem Lvovem v květnovém Životě víry jsem se dočetl, jak těžké je pro Ukrajince Rusům odpustit – říká tam: „Teď Ukrajinci nemohou odpustit.“ Vážím si jeho upřímnosti. On sám se za své přátele v Rusku, kteří jsou proti válce, modlí.

Láska k nepřátelům, odpuštění a smíření jsou přední úkoly, které Ježíš svým učedníkům svěřil. Šířit takové poselství v době války je nesmírně těžké, ale klíčové. Každá válka je totiž především duchovní záležitostí, která se rozhoduje duchovními zbraněmi. Pokud jsou v zemi silně zastoupeni křesťané věřící Bibli, a to na Ukrajině jsou, jde o to, jak se modlí: Odpouštějí? Milují své nepřátele? Rezignovali na osobní pomstu a věří tomu, kdo má všechnu soudní pravomoc, a navíc soudí spravedlivě?

Nejde o to, vyhrát válku, a pak své postoje nějak duchovně restituovat. Válku jde naopak vyhrát jen odpouštěním a milováním nepřátel (neříkám, že to vždy znamená i vítězství vojenské). Pokud nenávist nosí nebo i rozmnožují nekřesťané, je to asi normální, i když nesmyslné, sebevražedné. Ale pokud s odpuštěním mají problém křesťané, je to katastrofa.

Nechci to zjednodušovat. Putin a jeho parta před dvěma roky překročili hranice šílenství. Neříkám, že odpouštět je jednoduché, a neohrnuji nos nad nikým, komu se to v napadené Ukrajině nedaří. Jen jsem přesvědčen o tom, že není jiné cesty k pokoji (viz také článek na str. 15).

Ukrajina má k duchovnímu vítězství teoreticky blíž než Izraelci a Palestinci. Ne všichni palestinští křesťané totiž odsoudili něco tak antikristovského, jako bylo sadistické vraždění, které Hamás rozpoutal jako impulz k válce. A nekřesťanští Palestinci často Hamás podporují více méně otevřeně. Existuje cesta k míru?

V knize Genesis (25,9) čteme, že Abrahama společně pochovali jeho synové Izák a Izmael. Že by to byla prorocká perspektiva pro izraelsko-palestinský konflikt? Mám naději, že smíření mezi oběma stranami bude přicházet se šířením evangelia mezi Židy i Araby. Nositele smíření jde v Izraeli najít na obou stranách už dnes, jen je jich zatím opravdu málo.