Tomáš Dittrich: Co říkají povodně a co o nich říkáme my

Den odpočinku, ale... Nemyslím na lidi, kteří každou minutu umírají hladem nebo v občanských válkách v Africe. Ani padlé mladíky na obou stranách ukrajinské fronty teď nepočítám, i když jsou jich už možná statisíce. Přímo u nás, v naší zemi, je spousta lidí, jejichž život zasáhla povodeň. Zničené majetky, pobořené domy, pokoje zanesené bahnem, podemleté břehy a silnice. Vím, že odpočinek je životně důležitý, ale myšlenky na lidi, kterým se sesypal dům, mnohým i svět, mi ho komplikují. Proč zrovna oni?

V srpnu 2002 jsem v Praze povodeň zažil na vlastní kůži. Stropy suterénních kanceláří Života víry, nakladatelství i KMS se 14. srpna ocitly dva metry pod hladinou soutoku Rokytky a Vltavy. Plnou avii s počítači a spoustou dalších věcí jsme stihli na poslední chvíli odvézt, ale škody byly přesto obrovské.

Když vody opadly, vynášel jsem, okrášlen pracovní obuví, montérkami a rukavicemi, postupně do kontejnerů stohy kontaminovaných papírů, výsledky deseti let své práce. Na jedné straně jsem cítil vděčnost, že jsme mnoho podstatného zachránili, na straně druhé jsem prožíval pomíjivost lidského snažení.

Marnost nad marnost, o tom se dá teoretizovat. Mnozí si k rozhovoru nad knihou Kazatel u kávy klidně přihodí svoje polínko. Tenkrát jsem pomíjivost nasával každým nádechem a krokem. Od té doby se nemohu smát „povodňovým“ anekdotám, i když mám jinak černý humor ze srdce rád. Prostě mi na nich nepřijde nic vtipného.

Ohromná věc v takové situaci je mít kde bydlet, kde se osprchovat, kde si odpočinout. I když kancelář je půl života, je veliký rozdíl, jestli má člověk vyplavený dům, nebo pracoviště.

V době povodní v roce 1997 převažoval mezi českými křesťany pohled, že je to Boží soud nad bezbožným národem, nad materialismem a modlářstvím naší společnosti. KMS tehdy vydala výzvu k národu, aby vzal Boží soudy vážně a aby činil pokání. (To bylo v době, kdy se podobné věci daly posílat novinářům; tehdy se ještě zajímali.)

Že to s výzvou KMS o Božích soudech není jednoduché, jsem si uvědomil, když kvůli ní za mnou jako za tiskovým mluvčím přišel novinář z Lidových novin. Byl to člověk sympatizující, autor krásných písniček na křesťanská témata – Bob Fliedr. Nechápal, proč jsme s tou výzvou přišli. Myslím, že o tom nakonec nic nenapsal, protože našemu poselství nerozuměl, a zároveň chtěl psát vstřícně k naší práci.

O pár let později, když přišel covid, diskutovali křesťané, jestli pandemie je, nebo není Boží soud. Zaznívaly hlasy pro i proti. Postupující polarizace společnosti pokročila i v církvi – stále častěji se setkáváme s vyhrocenými protichůdnými názory.

Ejhle, Starý zákon! Nikdo z proroků o žádné katastrofě neuvažuje jinak, než že je to Boží soud. To, že by na nějaký národ, nebo dokonce na celý svět dopadla pohroma, která by nebyla Božím soudem, je mimo představy starozákonních autorů. Teologie Božích soudů ovšem koliduje s představou limonádového Boha: Soudy proto přenechme starověku, a dnes už to tak radši neberme…

Novozákonní teologie soudů se dotýká Ježíšův výrok na adresu galilejských poutníků povražděných Pilátem: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, když toto vytrpěli? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ (L 13,2–3) Ježíš tu o Božích soudech nechce teologizovat, ale varuje, že neštěstí může potkat každého. Volá k pokání, ale neopírá se přitom o teologickou analýzu. O tom, že se starozákonní pohled na katastrofy jako na soudy nezměnil ani po Kristově vzkříšení, se dozví každý, kdo se při čtení Nového zákona prokouše až do knihy Zjevení.

Zatímco u globálních pohrom není z biblického hlediska pochyb, že o Boží soudy jde, vyplývá z Nového zákona, že nemoci a jiné bolestivé věci, které prožívá jednotlivec, Božím soudem být mohou (J 5,14), ale také nemusejí (J 9,3). Nikoho nemáme právo posuzovat. Je na každém, aby před Bohem hledal sám za sebe. Boží soud, pokud se netýká nás osobně, totiž většinou nedokážeme pochopit. Z našeho pohledu bývají Boží soudy nevypočitatelné a nesrozumitelné. To dává smysl. Bůh totiž zná nám nepovědomé skutečnosti jak u jednotlivců, tak u národů.

Proroci před dopadem Božích soudů opakovaně varovali Boží národ. Protože Židé Mojžíšův zákon znali, v Boží soudy věřili a někteří (někdy i mnozí) na to dokázali reagovat pokáním. Podobný smysl mají Boží soudy popsané ve Zjevení. I v tomto případě jde o informaci určenou předně křesťanům. Jako Boží děti bychom se měli ptát: „Chceš nám tím, Pane, něco říct? Pokud ano, co?“

Z knihy Zjevení také víme, jak na Bohem dopuštěné katastrofy lidé často reagují. Pokání nečiní (Zj 9,20; 16,9). Přesvědčovat nekřesťany, že povodně, které lidem poničily domy, jsou Božím soudem, proto nepokládám za dobrý nápad. Obyvatelům Ninive v době Jonáše ale taková „evangelizace“ do nebe pomohla. Oni, na rozdíl od našich současníků, v Boha Soudce (nebo bohy soudce?) věřili a ctili morální standardy, na jejichž základě je Jonáš rychle usvědčil z bezbožnosti.

U nekřesťanů je důležité, aby nám rozuměli. Neříkám, že před nimi máme Boží jednání zapírat (zvěstování evangelia tak jako tak musí zahrnovat i Boží soud), ale křesťanským hlasem, který je po povodních srozumitelný i nekřesťanům, je praktický jazyk milosrdenství a pomoci. S tím se dnes potřební lidé v postižených oblastech hojně setkávají, a je to tak dobře.