Tomáš Dittrich: Co když se mýlím?

Mí rodiče byli nadšeni z Václava Havla. Na Masarykově stolci chtěli mít někoho stejně ideálního, a proto zapomněli zvažovat pro a proti. Manželská věrnost byla pro ně velmi důležitá, ale na Václava Havla v tom z pro mě nepochopitelných důvodů uplatňovali jiná měřítka.

A co Masaryk? Kniha Petra Zídka Utajená láska prezidenta Masaryka vyšla až po smrti mých rodičů, ale informace o Masarykově milence Oldře Sedlmayerové byly k dispozici už předtím. Představu o tom, že Masaryk dlouhodobě cizoložil, táta s mámou do svého vesmíru zakomponovat nedokázali.

Tím nechci o svých rodičích říct nic špatného. Táta mi ještě na základce podrobně z kvalitních zahraničních knih ukazoval hrůzy Francouzské revoluce nebo z komunisty zakázaných historických prací vražednický fanatismus táboritů v čele s Janem Žižkou. Předával mi zakázané informace a snažil se, abych si dělal pravdivý obrázek.

Po pádu komunismu přišlo Občanské fórum a vedle Václava Havla i Václav Klaus. V rodině jsme volili jeho stranu a diskutovali se strýčkem Vlastíkem (profesorem na pedagogické fakultě, skvělým matematikem). Mysleli jsme si, že je jako bývalý socialista moc levicový. Až později, když vyšlo víc najevo korupční prostředí Klausovy éry, „ukradená“ privatizace, jeho myšlenková mělkost a když byl zvolen prezidentem kvůli hlasům komunistů, jsme strýčkovi jako rodina nakonec dali za pravdu.

Pokud jsi příznivcem Václava Klause, tak se na mě prosím nerozčiluj. Jestli jsem tě dokázal pohněvat, je vidět, že zatím nevíš, o čem píšu. Snažím se ukázat, že člověk své názory může změnit o 180 stupňů, ať už dobrým, či špatným směrem, nebo třeba zůstat nebo nezůstat v omylu. V každém případě je pro něj dobrat se pravdy v řadě předmětů těžší, než si myslí.

Pro Václava Klause tehdy bezděčně pracovala média. Ta mohou idealizovat, ale také nasazovat psí hlavu. Zajímavý případ je bývalý poslanec Jiří Čunek, úspěšný komunální politik. Noviny ho propíraly skrz naskrz, protože neuměl jednoznačně vysvětlit, kde se vzalo půl milionu z částky, kterou zaplatil za nějakou nemovitost. Spíše v jeho prospěch u mě svědčilo to, že ve Vsetíně postavil nerozbitný dům – kdo čteš, rozuměj (u jiných mu tohle naopak škodilo). Také se mi na něm líbí, že má stabilní rodinu. Zajímavé je, že zatímco jeho popularita na celostátní rovině klesala, doma na Vsetínsku ho lidé zvolili a volí stále znovu. Můj soused a kamarád, pražský lidovec, nemůže pana Čunka vystát. Pokud ani ty ne a mračíš se teď při čtení, můžu ti prozradit, že ani já nemohu pana Čunka pokládat za čistého. Napsal jsem jen některá pro a proti. Zapomenout půl milionu, to se nevysvětluje snadno. Nemám dost informací. Prostě nevím. Možná, že se mohu dát za příklad v tom, že mě to neznervózňuje.

Před lety jsem pro jednu akci KMS znovu přeložil z angličtiny jednu méně známou píseň, protože tehdy již existující překlad obsahoval řadu textařských chyb. Jedna sestra si na mě pak stěžovala u mých vedoucích, že jsem píseň duchovně znehodnotil. Skutečným důvodem její „expertízy“ ale bylo, že tu píseň byla zvyklá zpívat jinak. Obsahově byl můj překlad stejný, jen jsem opravil různé rytmické přešlapy.

Zjistil jsem, že vědci i vedoucí těžko mění názor tam, kde se už k něčemu vyjádřili. Ani pro křesťanského vedoucího není snadné změnit pohled na to, co po léta kázal, když se objeví lepší výklad. Píšu teď knížku o křesťanském vůdcovství. Nedávno jsem se setkal s Pavlem Neústupným a on chtěl, abych mu o ní pověděl. Moc se mi nechtělo, protože dnes 89letý muž se 16 vnoučaty byl v 80. a 90. letech kazatelem ve sboru Philadelphia v Berlíně, který tehdy měl významný vliv na české charismatické hnutí a kde by moje kniha, kdyby v té době existovala, byla patrně na indexu. Sdílel jsem s Pavlem pár svých novotářských pohledů na apoštolskou službu, a byl jsem překvapen, že jsem nenarazil, ale že jsem vzbudil zájem i souhlas.

Naše myšlení silně ovlivňují školy, kam jsme chodili, i naši učitelé, hnutí, jichž jsme součástí, současná kultura a pochopitelně i média. Neviditelný podpis mainstreamových médií poznám třeba podle toho, že křesťan uhýbá před problematikou LGBT, jako by to bylo něco nedůležitého. Konzument proruských médií se zase projeví tím, že říká, že válku na Ukrajině vyprovokoval Západ, nebo podle toho, že na Ukrajině je nacismus (neonacisté se na Ukrajině vyskytují, ale jen okrajově, což vím mj. od několika ukrajinských pastorů, kterých jsem se na to vyptával).

Momentálně je v Česku těžké někoho přesvědčit, že je správné, že Putin na Ukrajině nechává zabíjet civilisty a ničit infrastrukturu, to nezvládnou ani proputinské weby, ale lež, že za to může Západ, se zasít dá. Znám lidi vzdělanější a inteligentnější než já, kteří těmto nepravdám věří.

Většinou jsme se pohybovali v oblasti informací: Věřím dobrým, nebo chybným zdrojům? Mám dost ověřených faktů na to, abych mohl zaujmout stanovisko? Dalším problémem jsou hodnoty – kritéria, podle kterých věci poměřuji. Prezident Trump lhal a šidil stát na daních, ale na politické (nikoli osobní) rovině podporoval konzervativní stanoviska. Je dobré ho volit? Američtí evangelikálové se o to hádají. Nás kéž ochrání Bůh.

Proč to píšu? Tobě i sobě kladu na srdce opatrnost v přijímání/přejímání názorů a v zaujímání stanovisek. Asi nejdůležitější je neztratit svobodu uznat chybu a uchovat si nadhled, že se můžu mýlit, dokonce i o 180 stupňů.