Tomáš Dittrich: Apoštol Pavel by u nás narazil
Apoštol Pavel občas říká věci, které jsou pro nás těžko přijatelné. Zatímco k tomu, že napomenul Petra z pokrytectví, se hlásí i z odstupu (Ga 2,14), při verbálním napadení velekněze to bylo jinak: Pavel mu řekl: „Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno...“ Ti, kdo stáli poblíž, řekli: „Ty tupíš Božího velekněze?“ Pavel řekl: „Nevěděl jsem, bratři, že je veleknězem. Vždyť je napsáno: ,Vládci svého lidu nebudeš zlořečit.‘“ (Sk 23,3–5) Pavlovo pokání proběhlo rychle a zřejmě bez emocí. To však neznamená, že to nebylo pokání.
Audio pouze pro předplatitele
O Timoteovi Filipským napsal: Nemám nikoho jiného stejně smýšlejícího, jenž by se upřímně staral o vaše dobro; neboť všichni hledají svých věcí, a ne věcí Ježíše Krista.(Fp 2,20–21)
A podobně Timoteovi: Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, nýbrž všichni mě opustili. (2Tm 4,16) Zde to není tak konfliktní, protože nešlo o dopis, který měl být čten veřejně, ale ani pro samotného Timotea to patrně nebylo snadné, zvlášť když věděl jmenovitě, kdo Pavla mohl podpořit, ale neudělal to. Radši úplně pomíjím Pavlův výsměch křesťanům judaistům, když jim píše, ať se k obřízce nechají rovnou vykastrovat (Ga 5,12). To je opravdu silné kafe.
Všechny uvedené Pavlovy výroky se vymykají standardům našeho církevního prostředí. Možná by za ně Pavel byl dnes napomínán; nebo ne, ale my vedoucí bychom s ním měli problém. Tyto výroky by mohly být hříšné (ten ze Sk 23,3 hříšný opravdu je), ale u Pavla v nich není sebelítost, jen otevřené, roztržené srdce. Pokud je v srdci nečistota (doutnající zranění, pocit méněcennosti, ambice se realizovat aj.), je taková spontánní otevřenost škodlivá.
V našich sborech nejradši nikoho nejmenujeme: „Jeden bratr řekl tohle, druhý udělal támhleto, dva bratři onemocněli covidem.“ Máme obavy, abychom se uvedením jmen někoho nedotkli a aby to, když řekneme, o koho šlo, nebyla pomluva. To jsou určitě závažné důvody pro opatrnost. Nicméně když o někom mluvil Pavel, téměř vždy ho jmenoval. U těch, které neuváděl jménem, adresáti listů často věděli, o koho běží (např. u krvesmilníka z 1K 5 nebo u falešných učitelů z Ga 5,12).
Někoho jmenovat s sebou vždycky nese rizika, kterým se (často z pohodlnosti či ze zvyku) snažíme vyhnout. Pavel korintským křesťanům napsal: Lidé z domu Chloé mi o vás oznámili, moji bratři, že jsou mezi vámi spory. (1K 1,11) Jednak se Pavel dotkl choulostivé situace ve sboru, jednak z lidí z domu Chloé udělal „bonzáky“. Možná bylo dobře, že si Pavlovi stěžovali, možná si ale nestěžovali správným způsobem nebo si vůbec stěžovat neměli – to už teď nepoznáme. Ať je to tak, nebo tak, Pavel je otevřený. Myslím, že mu rozumíme. Otázka je, jsme-li ochotni to dělat taky tak.
S touto veřejnou otevřeností se v církevních kruzích, kde se pohybuji, prakticky nesetkávám. Všechno se řeší soukromě (ať nedím pokoutně). Vytvořila se až jakási kultura decentnosti, korektnosti a útlocitného braní ohledů, která působí křesťansky, ale od toho, jak žil a sloužil Pavel, se liší. Pavel totiž spory a stranictví v Korintském sboru řešil veřejně, přestože z kontextu obou dochovaných listů Korintským vidíme, že jeho pozice nebyla pevná.
Jinde píše: Napomínám Euodii a napomínám Syntychu, aby stejně smýšlely v Pánu. (Fp 4,2) Nejednota těch dvou dam asi nezůstávala lidem ve filipském sboru skrytá, ale Pavel z ní dělá všeobecné politikum. Tím, že veřejně žádá pastoračního pracovníka, patrně Lukáše, aby se do toho vložil, pravděpodobně urychluje řešení sporu (Fp 4,3).
Timoteovi postupně připomíná pět výtečníků, kteří mu znepříjemňovali život: Víš o tom, že se ode mne odvrátili všichni, kdo jsou v Asii, mezi nimi Fygelos a Hermogenés. (2Tm 1,15) Vyhýbej se prázdným světským řečem, neboť ti, kdo tak mluví, budou stále víc postupovat k bezbožnosti a jejich nauka se bude šířit jako sněť. Patří k nim i Hymenaios a Filétos... (2Tm 2,16–17) Démas mě totiž opustil, protože více miloval tento svět... (2Tm 4,10a)
O ostré hádce Pavla s Barnabášem (Sk 19,39) moc informací nemáme. Zdálo by se, že pravdu měl Pavel, protože kniha Skutků pak popisuje Pavlovu, ne Barnabášovu službu, ale není to jisté.
Pavel se nerozpakoval veřejně říkat negativní věci, jestliže to byla pravda. V tom připomínal Ježíše a v tom se liší od mnohých dnešních vedoucích a sborů na Západě a vůbec od přístupů euroatlantické kultury. Je paradoxem, že západní decentnost a úsilí chránit soukromí každého občana, např. pověstné, v některých případech užitečné, jindy absurdní GDPR, jsou odvozeny z biblických principů. Zatímco ale Pavel se v rámci společenství a bratrské lásky nebál jmenovat lidi, aniž by se jich zeptal, jestli o nich může mluvit, GDPR chce jakési „chození ve světle“ zařídit formálně, ne na základě vztahů (v nekřesťanském společenství je něco takového prakticky nemožné), a proto bude jen chabým pokusem o to, co se instituční cestou vyřešit nedá.
Je církev instituce, nebo rodina? V rodině, pokud je to jen trochu možné, lidi, se kterými jsme v kontaktu, jmenujeme. Bylo by absurdní, kdybych své dceři řekl: „Jeden z našich synů má covid.“ Myslela by si, že jsem se zbláznil, když jí neřeknu, který. Zneklidněn a inspirován Pavlem jsem si dal zásadu lidi jmenovat, pokud k tomu, abych je nejmenoval, nemám jasný biblický důvod. Snadné to ale není – lidé kolem mají s mou otevřeností občas potíže, takže už někdy radši nic neříkám, abych si ušetřil starosti.
Když se na Pavlovy výroky dívám, mám pocit, že by v našich společenstvích narážel možná ještě víc. Znamená to, že jsme svatější než Pavel, nebo že jsme se vzdálili některým rysům biblického křesťanství?
