Tomáš Coufal: Potkal jsem hrdiny víry

Akci zorganizoval bývalý ředitel festivalu United Petr Húšť, který do napadené země jezdí s humanitární pomocí už od začátku ruské agrese (viz rozhovor v březnovém čísle a www.naukrajine.cz).

Nepočítám-li cestu, celý pobyt netrval ani 48 hodin. Přesto jsem se vrátil natolik napěchovaný dojmy, že ani po několika dnech, kdy píšu tyto řádky, pro mě není snadné popsat, s čím jsem se setkal, co jsem viděl a zažil. Slyšel jsem vyprávění o trápení a bolesti, ale i o Božím jednání v míře u nás nevídané. Viděl jsem zemi, kterou ničí bezohlední nájezdníci z Východu, jimž ale pomáhají i úplatní místní pomocníci vzpomínající na „zlaté časy v Sovětském svazu“. Slyšel jsem o korupci, která prorůstá skoro všude a mnohdy se ani nesnaží se maskovat. Viděl jsem víru, která svítí jako město stojící na hoře, i když kolem řádí temná bouře. Viděl jsem, jak vědomí společného poslání překrývá rozdíly v učení a jak láska spojuje věřící různých vyznání. Viděl jsem, jak Bůh používá obyčejné křesťany, kteří se mu dávají k dispozici. Viděl jsem hrdiny víry srovnatelné s těmi, o nichž se píše v jedenácté kapitole listu Židům. Pokusím se vám aspoň některé trochu představit:

Ivan je pastor letničního sboru ve městě Sumy. Bydlí i s rodinou asi 30 kilometrů od fronty. Ukazoval mi na mobilu video, jak mu přes zahradu letí raketa. Když bylo město obležené Rusy, většina členů jeho sboru odešla z Ukrajiny. On zůstal. Protože nešla elektřina, nejezdily výtahy v panelácích, a tak (mimo jiné) s pár přáteli nosil vodu a jídlo nemohoucím důchodcům ve vyšších patrech, aby neumřeli hlady a žízní. Dodnes pomáhá různým skupinám potřebných. Na bohoslužby jeho sboru dnes chodí asi 140 lidí.

Viktoria žije v Kyjevě. Její manžel působí jako vojenský kaplan, měl už více než 150 výjezdů na frontu. Od začátku války rozdali asi 1,5 milionu Biblí, evakuovali tisíce lidí z bojové zóny, rozvezli stovky tun pomoci a nakrmili desítky tisíc hladových. Viktoria založila ústav pro léčbu traumatu. Spolupracuje s odborníky, kteří dosud vyškolili přes 8000 poradců pro pomoc těm, kdo prošli válečnými hrůzami.

Pavel je bývalý policista, podnikatel a pastor. Žil ve městě Volnovacha v Doněcké oblasti. Když přišli Rusové, přesunul takřka celý sbor asi o 400 kilometrů na západ, do Poltavy. Se svým týmem v malých dodávkách neohroženě vozí humanitární pomoc i tam, kam už se nedostane skoro nikdo – např. do Pokrovsku nebo Vuhledaru. Počítá s tím, že může kdykoli zemřít.

Roman je bývalý narkoman, který uvěřil ve vězení. Dnes vede společenství 150 lidí ve městě Vinice na střední Ukrajině; sbor tvoří téměř výhradně bývalí bezdomovci, narkomani, alkoholici, prostitutky a jejich rodinní příslušníci. S jejich pomocí Roman pracuje v jedenácti vesnicích kolem města, kde po odchodu mužů na frontu často nefungují obchody a služby. Roman a jeho tým rozvážejí léky a jídlo chudým, nezřídka imobilním starým lidem, navštěvují přeplněná vězení (trestanci z okupovaných území byli přesunuti na západ), provozují dva dětské domovy rodinného typu a tři rehabilitační zařízení pro závislé s celkovou kapacitou 70 klientů. Kromě toho Roman jezdí do asi 150 kilometrů vzdáleného města do domova důchodců, kde založil další sbor.

Mohli spolu s mnoha dalšími odejít, ale neudělali to.

Ljuba a Jurij žijí na Zakarpatí. Provozují ubytovnu, kde před válkou pořádali tábory např. pro děti z černobylské oblasti nebo pro postižené – nevidomé či hluchoněmé. Když začala válka, nabídli přístřeší uprchlíkům, kteří mířili na Západ; celkem jejich centrem prošlo přes 20 tisíc lidí. Dnes pořádají rehabilitační pobyty pro válečné sirotky nebo pro ženy, které ztratily manžela. Další kategorií jsou rodiny nezvěstných. Pro ženy „zmizelých“ vojáků je situace ještě těžší než pro ty, kdo vědí, že jejich muž zemřel; třeba i roky se potácejí mezi nadějí a zoufalstvím. (S jednou takovou skupinou jsme se potkali. Neumím vyjádřit, co jsem cítil, když nám jejich děti zpívaly...)

Mohl bych pokračovat, ale nechci tě zahltit. Nechci ani vyprávět příběhy, při nichž mi vlhly oči a svíralo se srdce. Nahlédl jsem jen z malé části bolest, kterou celá Ukrajina nese, a kladu si otázku, jak dlouho se ještě dá vydržet. Modlím se, aby ji Pán Bůh ukrátil. Rád bych však upozornil na ty nenápadné, statečné bratry a sestry, kteří mohli spolu s mnoha dalšími odejít, ale neudělali to.

Jeden z nich prohlásil: „Nejsme hrdinové. Nerozhodli jsme se pro to. Nikdo nám nedal na výběr, prostě přišla válka. Ale můžeme se rozhodnout, jestli budeme dělat to, k čemu nás Pán Bůh povolal. Každý z nás může svou volbu projevit slovem, činem a modlitbou.“ A oni věrně stojí na svém místě a dělají svou práci. Každý z nich ji doprovází tím, že se za lidi, s nimiž se setkává, modlí a zvěstuje jim evangelium. Uvědomil jsem si ale, že i kdyby neříkali nic, stejně z toho, co dělají, svítí Pán Ježíš jasně a nepřehlédnutelně. Jejich skutky jsou ta nejsilnější evangelizace. Vím, že jsem se v nich setkal s živým Kristem.

Tahle zkušenost mě taky vede k přemýšlení, jak jim můžeme nadlehčit břemeno. Rozsah toho, co se svými omezenými zdroji dělají, je až neuvěřitelný: Je to opakování zázraku rozmnožení chlebů v přímém přenosu. A tím chlapcem, který může dát k dispozici svou skromnou svačinu, aby ji Bůh rozmnožil – nejsme jím právě my?

Mgr. Tomáš Coufal je šéfredaktorem Života víry.