Slovníček duchovních pojmů: Duše
Co je duše? To je trochu jako: „Co je čas? Když se mě nikdo neptá, tak to vím.“ Jako by sv. Augustin vtipně vystihl jak čas, tak i pojmy, které každý zná – než se někdo zeptá, co to je. Duše je na tom stejně.
Ptáme-li se lékaře či psychologa, každý sice řekne, co vidí, ale ani jeden nevidí celek. Ptáme-li se teologa, snaží se v tom vyznat, ale spíš to vzdává. Duše je prý jen chování těla.
Položíme-li si tuto otázku nad Biblí, musíme se začíst, abychom se oprostili od moderního tápání.
Pohled Starého zákona je nečekaně bohatý. Nejenže zná duši (má pro ni dokonce dva výrazy), ale zná i lidského ducha a k tomu promítá nitro do obrazů jako srdce, ledviny a střeva.
Nový zákon se tak složitý nezdá. Vedle těla zná duši a ducha. Občas mluví o srdci a nitru jako my. Vezměme to od počátků.
Nahlédnout nám dá už 1M 2,7: „Pak Hospodin Bůh vytvořil člověka coby prach země a poté mu do nosu vdechl nešama života.“ (To je ‚duše‘ jako dýchání.) „Nato se člověk stal nefeš živou.“ (To je ‚duše‘ jako... nějaké hlubší dýchání.) Abychom se dočetli také o lidském duchu, musíme listovat dále. (Ten výraz mnozí známe: ruach. A víte co? České „ruch“ nebo „vzruch“ se podobají nejen zněním, ale i významem. Pohrajme si trochu.) Jako první zmínku čteme: „Nad těmi vodami se zachvíval Boží Ruch.“ (1M 1,2) Na dalším místě se míní duchem či vzruchem možná vítr, možná Bůh, ale člověk ne („pak uslyšeli hlas Hospodina Boha, jak se pohybuje zahradou jako denní ruch“). A tak až v 1M 6,3 čteme: „Můj vzruch v člověku nezůstane věčně...“ a ve verši 17: „... všechno tělo mající vzruch života“. Překvapivě tedy „ducha“ života může mít jak homo sapiens, tak blboun nejapný.
Chvíli by trvalo, než bychom se prolistovali k ryze lidskému duchu (1M 26,35 – „hořkost ducha“, viz pozn. v ČSP), a to bychom mezitím i potom nalézali významy jako „vůně“ a vůbec jevy hýbající vzduchem i duchem.
Snad lze shrnout, že hebrejské ruach je šíření vzruchu života či živosti do okolí, kde je vnímán. Překlady „duch, dech, vítr“ aj. jsou jen odstíny téhož.
„Dýchání života“ (nešama) je pulzování, jímž duch (ruach, řecky pneuma) vniká do těla a z něj uniká. Začíná rozdýcháním v 1M 2,7 a v J 20,22.
Víme, že vdech a výdech dávají život. Dochází k okysličování krve a buněk. To je zhruba ta nefeš. Ale dýchání a okysličování jsou zástupné výrazy pro cosi vnitřního a živoucího. To sám člověk je duše, ono „já“, které vnímá hmotný svět tělem, svět nehmotný duchem. Umírá nejen tělo, i duchem bývají lidé mrtvi: ve hříchu. Ale souzeny nebudou jen duše; musí nastat vzkříšení.
Žijeme tělem i duchem. Čím se řídíme? Co nám vede duši?
Mgr. Jiří Hedánek, Th.D., Ph.D., je lingvista, překladatel Bible (B21, ČSP) a křesťanské literatury.
