Šimon Ondráček: Teenager na horské dráze
Představte si, že vedete skupinku na mládeži, kde máte ne jednoho teenagera, kterého byste chtěli nejraději svázat a zavřít do sklepa, ale hned několik. Skupinová práce funguje skvěle a vy brzy zjistíte, že skupinku už nevedete tak úplně vy, ale tříčlenné komando, které se úspěšně snaží vedoucího znemožnit a celou skupinku rozložit. S každým blížícím se dnem další mládeže byste nejraději „náhodou“ uvízli někde v dopravě a nepřišli vůbec. Ale nevzdáte to. Dáte tomu čas...
(Audioverze článku bude doplněna později.)
K vedení mládeže jsem se dostal jako slepý k houslím. Vedoucí mě přizvala, jestli se nechci přidat, a to i přes to, že jsem byl nemluvný introvert, který se v podstatě neprojevoval. Jak ale vypadala moje cesta osobní víry a jak se mým rodičům dařila jejich průvodcovská role?
Jestli jsem rodičům za něco vděčný, tak za to, že před námi jako dětmi nikdy svou víru neskrývali. Jsem nejstarší ze tří sourozenců a všichni máme vzpomínky na to, jak jsme se jako rodina společně modlili. Jednu dobu se táta snažil o takové ranní rodinné bohoslužby. Před odchodem do školy jsme společně snídali, táta četl z Bible a na závěr nám k přečtenému textu kladl otázky. Neměl jsem to moc v lásce, a kdyby to bývalo šlo, rád bych se z toho sem tam ulil.
Láska rodičů nemá být podmíněná tím, jestli děti budou následovat Ježíše.
Poselství do dospělosti ale zůstalo jasné: Máme jako rodina společného ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
