Sam Allberry: Zůstat single zvládnou jen superhrdinové. No ne?

A tak jako je tomu v případě superschopností, i zde předpokládáme, že jde o cosi vzácného a neobvyklého. To, co nás na příbězích o superhrdinech nejvíce přitahuje, jsou právě tyto jejich neobyčejné schopnosti, které nikdo jiný nemá. Lidé, kteří přijali dar života bez partnera, musí tvořit elitní skupinu, která se s tím dokáže vyrovnat tak, jak bychom my ostatní nedokázali. Zdá se, že tato představa odpovídá jak Pavlovým slovům, tak i tomu, jak nezadané vnímáme my. Nicméně to vyvolává celou řadu problémů.

Utvrzuje nás to v přesvědčení, že svobodný život nemůže být sám ze své podstaty dobrý. Zkuste se nad tím zamyslet: jestliže potřebujeme zvláštní duchovní superschopnost, abychom život bez partnera vůbec přežili, musí to být opravdu něco hrozného. Al Hsu přirovnává dar života bez partnera k využití anestezie během operace: „Mezi řádky jasně čteme, že kdyby muž či žena měli možnost do manželství vstoupit, nikdy by si vědomě nevybrali život bez něj.“ To jen posiluje celou řadu častých, avšak mylných dojmů, že život bez manželství není ve skutečnosti naplněným životem, a proto si lidé, kteří po takovém životě touží, třeba i v zájmu Božího království, vlastně volí něco zcela nezdravého. Život bez partnera není sám o sobě dobrý, a proto potřebujeme výjimečný „dar“, abychom ho vůbec snesli.

Od hořkosti k neposlušnosti

Takové myšlení v nás místo touhy po Božích věcech může vzbuzovat hořkost. Svobodný člověk, který není se svou situací spokojený, si může spokojenost jiných svobodných lidí na základě podobných úvah odůvodnit tak, že „oni očividně přijali dar života bez partnera, zatímco já ne“.

Takové myšlenky nás podvědomě vedou k neposlušnosti. Co když jsou někteří nezadaní přesvědčeni, že dar života bez partnera nemají, a jediná příležitost k romantickému vztahu, která se jim nabízí, je hříšná? Představte si, že takové lidi přitahují jen osoby stejného pohlaví, popřípadě že se v jejich okolí nenachází žádný vhodný křesťanský partner opačného pohlaví, kterého by si mohli vzít. Jaká odpověď se nabízí teď? Ať tak či onak, zdá se, že Bůh někde udělal chybu. Pokud by si měli vybrat mezi zavrhnutím myšlenky, že oni dar života bez partnera nedostali, nebo zavrhnutím toho, že homosexuální svazek či svazek s nevěřícím je špatný, vím, jak si s největší pravděpodobností vyberou. Už mnohokrát jsem toho byl svědkem.

Myslím na ženu, která svůj sňatek s nevěřícím obhajovala slovy: „Vím, že Bůh nechce, abych zůstala svobodná.“ Vzpomínám na jiného člověka, který si ospravedlnil homosexuální svazek tím, že se necítí být k celibátu povolán, a proto nemá jinou možnost. Všimněte si, že v obou případech je to v zásadě Boží chyba. Uvádí nás do situací, ve kterých nejsme schopni jej poslechnout.

My ale víme, že náš milující nebeský Otec takto nejedná. Je jednotný. Vše, čím je, co říká a co dělá, je v dokonalém souladu. Jeho Slovo si nikdy neprotiřečí. Přijetí jedné jeho části nikdy neznamená popření jiné. Uposlechnutím jednoho slova nikdy nemůžeme porušit jiné. Myslet si, že některé situace mají jen hříšné východisko, znamená popírat dokonalou Boží jednotu a integritu. Znamenalo by to, že si Bůh protiřečí a je stejně nekonzistentní jako my. Zároveň bychom tím popřeli jeho dobrotivost. Téměř jako bychom říkali, že si z nás Bůh utahuje: k něčemu nás povolává a schválně nám k tomu nedává potřebné schopnosti.

Existuje také „dar manželství“?

Těžko říct, proč se stejná logika neuplatňuje i na manželství. Vím minimálně o jednom nebo dvou lidech, kteří jsou v manželství nešťastní. Jeden z nich, Steve (samozřejmě to není jeho pravé jméno) a jeho manželka, spolu zůstávají jen kvůli svým dětem. Už mezi nimi není žádné přátelství. Ani už se nemají rádi. A tak Steve tráví většinu času mimo domov, což se mu celkem daří. Slouží v církvi, tudíž snadno zaplní večery a víkendy nejrůznějšími aktivitami ve sboru, aby se vyhnul nepříjemné atmosféře doma. Vím, že mi můj svobodný život silně závidí.

Proč by nemohl i on říct, že ačkoliv je ženatý, očividně nemá dar života v manželství, a proto musí svou rodinu opustit? I tady by mohl svalit vinu za rozvod na Boha. Jestliže existuje něco jako „dar života bez partnera“, díky němuž jsou se svým způsobem života spokojení jen někteří nezadaní, nevidím důvod, proč nemluvit také o „daru manželství“, díky kterému žijí ve spokojeném manželství jen někteří manželé.

Manželství zkrátka není jednoduché. Jestliže si myslíme, že pro svůj způsob života potřebují zvláštní dar pouze svobodní, opomíjíme skutečnost, že i manželství je pro nás hříšníky velice těžké. Ne nadarmo se v Knize společných modliteb anglikánské církve píše, že manželství „nelze uzavírat nebo do něj vstupovat ukvapeně, nerozvážně nebo s vidinou zisku, nýbrž se zbožnou úctou, uvážlivě, s rozmyslem, s rozvahou a s bázní před Bohem“.

Nikdo o nic nepřichází

Tim Keller ve své knize Smysl manželství dále říká, že toto pojetí darů se neshoduje s Pavlovým obecnějším učením: „Pavel ve svých dopisech vždy používá slovo ‚dar‘ pro Boží uschopnění budovat druhé. Nemůže tedy […] mluvit o nějakém úniku do bezstarostnosti.“ Dary (jak Pavel vysvětluje dále ve svém listu do Korintu) mají sloužit k budování církve, nikoliv k osobnímu naplnění. Máme jich využívat ke službě druhým, a ne k tomu, abychom dosáhli nějakého zvláštního vnitřního klidu.

Tato dobrá zpráva znamená, jak říká Vaughan Roberts, že „nikdo z nás o nic nepřichází“. Všichni přijímáme něco z Boží dobroty. Neznamená to, že by život bez partnera či manželství byly bezproblémové. Nicméně i uprostřed těchto obtíží smíme zakoušet něco z Boží dobroty, což nás chrání před zoufalstvím plynoucím z představy, že to, do čeho jsme se pustili, je naprosto nesnesitelné nebo že Bůh musel udělat obrovskou chybu.
 

Ukázka z knihy „7 mýtů o singles“.