Rodičům: Musí se dítě vždy dělit?

Jeden americký misionář vyprávěl, jak šlo jeho dítě poprvé do české školky. Po návratu umělo první českou větu pochycenou od ostatních dětí: „To je moje.“ Stejnou větu slýcháme na pískovišti, ale i doma při občasných hádkách mezi sourozenci. Dobře vystihuje potíž s dělením se o něco s druhými.

Co máme, je součástí našeho soukromého světa. Malé dítě si tento svět teprve vytváří, a tak nová hračka, knížka nebo bonbony jsou pro něho důležité. Na začátku života nemá moc věcí, teprve je shromažďuje a také objevuje. Zkoumá, jak funguje autíčko, jak chutná sušenka od tety. Má ke svým věcem specifické pouto. Proto je pro dítě předškolního věku často snazší mít rád svého plyšáka než mladšího brášku. Malé dítě nemá jinou zkušenost, než že stále jen přijímá. To je v pořádku. Ale jednou přijde doba učit se taky dělit.

Pro některé děti je jazykem lásky dávání dárků, jiné jsou vztahové a být s kamarády je pro ně důležitější než být s hračkou. Ty většinou nemají problém o něco se rozdělit. Ostatním bychom v tom měli pomoci. Jak? Aby nebylo dávání vynucené, mělo by být spojeno s láskou, s pocitem radosti a spokojenosti. Jinak to může být pro dítě stresující. Nemusí chápat maminčina slova: „Rozděl se přece s Tondou o nanuk. Lega máš plný pokoj, tak nechej Honzu, ať si postaví svou věž. Nebuď lakomý.“

O tom, že dělit se je dobré a že takto fungují vztahy mezi lidmi, se dítě přesvědčuje skrze pozorování, jak to děláme my rodiče. Ale i díky našemu vysvětlování nebo třeba pohádkám. Rozdíl je taky mezi příkazem „Rozděl se!“ a otázkou: „Myslíš, že by ses mohl rozdělit o ...?“. Záleží i na dozrávání dítěte. A některé se třeba nebude chtít dělit „přirozeně“ až do doby, než se setká s Ježíšem, Duch svatý mu pomůže lakomství odhalit a dítě dostane možnost s tím něco dělat.

Zmínila bych ještě situaci, která do kategorie „je lepší se dělit“ nepatří. Objeví-li dítě zálibu, která je baví a ve které je třeba lepší než sourozenec, dopřejme mu to. Náš prvorozený syn si v předškolním věku založil sbírku kamenů. Pro ostatní děti byl vždy vzorem, a tak také chtěly mít své sbírky. Naštěstí mu to nevadilo.

Zato dcera se začala trápit, že když se věnuje svému koníčku, měla by se o něj rozdělit a umožnit sourozencům být součástí její záliby. Vůbec nás tehdy nenapadlo, že princip dělení, který v naší rodině fungoval, když babička přivezla sladkosti, převede i na své hobby. Bylo to pro ni stresující do doby, než pochopila, že v tomto případě je „to je moje“ v pořádku, protože je to spojeno s obdarováním od Boha přímo pro ni. To Bůh se rozdělil...

Jovana Chvojková, CB Praha 13