Rodičům: Jak se bránit napadání

V Bibli nikde nečteme, jestli Ježíše v dětství někdo slovně nebo fyzicky napadal a jak se případně bránil. Normy Božího království – „Kdo tě uhodí do tváře, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39), svůj příklad sebeobětování a výzvy k následování – předává Ježíš svým posluchačům až jako dospělý.

Děti jsou vedeny k tomu, že se druhým pomáhá a neubližuje. Nechápou proto, proč se jim někdo posmívá, nadává jim či je fyzicky napadá, když ony nikomu nic neudělaly. Děti jsou vynalézavé v tom, co všechno může být důvodem, že se jim někdo nelíbí, tudíž zaslouží negativní reakci: velké oči, silnější postava, nemoderní účes nebo oblečení atd. Hlavní myšlenka v prevenci šikany zní: Nikdo nemá právo ti ubližovat. I posilování sebepojetí a sebedůvěry dítěte je důležitou rolí nás rodičů.

Ve své praxi i v rámci svého rodičovství jsem se setkala s různými radami. Na jedné škole jsem objevila jednoduchý postup, který tamní metodičky prevence učily žáky od prvního do devátého ročníku. Jsou to tři jednoduché kroky:

1. Třikrát dotyčného útočníka ignoruj.
2. Třikrát se jasně vymez slovně („Ne, to se mi nelíbí, je mi to nepříjemné, nedělej mi to, neotravuj, nech mě“).
3. Požádej o pomoc dospělou osobu.

Tyto kroky posilovaly obranyschopnost dětí. Také to vedlo k tomu, že pokud přeskočily první dva kroky, bylo to pojmenováno jako žalování. Tímto bylo ovlivněno klima celé školy, rostla v ní bezpečnost a přicházely sem i děti, které měly negativní zkušenost jako oběti šikany.

Důležité je také budovat důvěru ve vztahu se svým dítětem. Je jen malé procento dětí, které se doma svěří. Důvody jsou různé – ze studu, strachu, že budou označeny jako viníci, že je nikdo nevyslechne, nepomůže jim. Nebo naše pomoc nemusí být adekvátní, popř. i když jsme situaci řešili, nebyli druzí (např. na půdě školy) připravení ke správnému řešení.

Hlavně si však musíme uvědomit, že děti jsou nezralé osobnosti, a i kdyby ovládaly deset bojových umění, byly sebevíce rétoricky a prosociálně zdatné, jsou situace, ve kterých musíme jako rodiče zasáhnout.

Jako běžnou praxi doporučuji modlitbu. Děti samy se mohou modlit a prosit o Boží pomoc. Jen Bůh je schopen být s našimi dětmi všude, jen Bůh je všemohoucí a dává moudrost – nám, našim dětem, autoritám, které se o naše děti starají a nesou za ně zodpovědnost ve škole nebo v jiných volnočasových aktivitách. Naše děti chrání. Myslím, že až v nebi se dozvíme, před čím vším naše děti ochránil.

Mgr. Marie Sponarová pracovala jako speciální pedagožka-etopedka ve Středisku výchovné péče v Brně. Je členkou Evangelikálního společenství Brno.