Proč se bojíme sdílet evangelium
Je mi něco málo přes třicet. Ježíše jsem pozval do svého života, když mi bylo jedenáct. Číst jsem v té době uměl. Dokonce jsem měl vlastní Bibli. Nikdo mi v té době ale dost dobře nevysvětlil, v čem spočívá život křesťana nebo jedinečnost evangelia. Měl jsem ale své strachy.
Audio pouze pro předplatitele
Když jsem v šestnácti letech obnovil úzký vztah s Ježíšem a stvrdil to křtem, začal jsem objevovat obdarování, která do mě Bůh vložil. Dar evangelisty to není. Ani tehdy jsem kolem sebe neměl mnoho lidí, kteří by žili sdílením evangelia. Asi také měli své strachy.
Trvalo ještě řadu let, než jsem začal chápat výjimečnost evangelia mezi všemi dalšími dobrými zprávami, které zní tímto světem. Ani toto pochopení však neznamenalo automatické vítězství nad všemi obavami, které jsem měl se sdílením Dobré zprávy spojené.
Důvodů k strachu ze sdílení evangelia může být celá řada. V seznamu fobií jsem ho nenašel, ale strach z výsměchu, z mezilidského kontaktu nebo ze zmeškání správné příležitosti ano. Ne každý strach musí přerůst do fobie. Není však dobré otázku strachu zlehčovat. Jednou z mých subjektivních překážek je dlouholetý život v křesťanské bublině a neschopnost vytvářet vazby s lidmi mimo ni. I zmíněný strach z posměchu je něco, co jsem u sebe vysledoval. Ten může být úzce spojen s obavou z odmítnutí, které také prožíváme každý s jinou intenzitou.
Mnoho našich strachů může mít kořeny v dětství a je dobré s nimi pracovat. Co by to ale bylo za křesťanství bez víry, že Ježíš má moc vyvádět nás nejen z hříšných závislostí, ale také z našich strachů? Přiznám se, že verše jako „Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy. Proto se nestyď za svědectví našeho Pána ani za mě, jeho vězně, ale v Boží síle se mnou snášej útrapy pro evangelium“ (2Tm 1,7–8) mě po velkou část mého křesťanského života spíše deprimovaly, než aby mě povzbuzovaly k aktivitě. Nedokázal jsem je přijmout za své.
Tyto verše navíc odkrývají další rovinu problému – stud. Z biblického pohledu jej vnímám jako důsledek lidského selhání v Edenu. Potřebujeme mu rozumět a učit se s ním pracovat. Je mnoho věcí, slabostí, závislostí i strachů, kterým nemusíme neustále podléhat. Musíme skutečně chtít vítězit, přizvat na pomoc Stvořitele a bezmezně mu důvěřovat. „Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí.“ (Fp 2,13)
I když nemám dar evangelisty, Ježíš mě posílá k druhým lidem – jako každého, kdo se rozhodl ho následovat. Nejsem zastánce evangelizace beze slov. Naše jednání a slova mají jít ruku v ruce. Základem by měla zůstat láska k bližním, touha poslechnout Ježíše a nechat se vést jeho Duchem.
Autor je moderátorem Rádia 7.
