Připravit se na Velikonoce: Popel, pokání... pomoc?

Do významných dní února však nedávno přibyl 24. den tohoto měsíce. Temné datum loňského roku. Zřejmě navždy si budu pamatovat, jak mi v noci pípla esemeska. Nevěřil jsem jejímu obsahu. Sešel jsem po tmavých schodech do kanceláře k počítači. Za chvíli se mi na monitoru rozsvítila mapa Ukrajiny. Její plocha byla pokryta symboly výbuchů ve velkých městech. Začala válka. Vladimir Vladimirovič spustil „speciální vojenskou operaci“. Od toho dne lépe rozumím povzdechům svých rodičů a prarodičů na výročí 14. března (obsazení Československa) nebo 21. srpna (okupace „spřátelenými“ vojsky). K datům, u kterých si vždy povzdychnu, přibyl 24. únor. Navždycky.

Ale zpět k půstu. Popeleční středa je pro nás protestanty stále ještě trochu cizí. A možná už ne. Její myšlenka není k zahození. Pro mě začala hrát roli někdy v období vysokoškolských studií. Blahoslavený den prvního setkání s tímto svátkem. Poprvé mi ji připomněl, jen tak mimoděk, jeden kazatel při oznámení na konci biblické hodiny. Popeleční středa! Už jen ten název zněl tajemně. Lákal k poznání a uchopení.

O několik let později přišlo nadějné předjaří roku 1990. Začaly svobodné časy. Tehdy jsme zakládali ekumenické společenství studentů vysokých škol. Ve středu po jakési poradě jsme se rozcházeli. Jeden z katolických bratrů, spolupracovníků, se ke mně naklonil. Tajemně a nesměle mi pošeptal, že dnes spěchají, protože mají „popelec“, ale to my prý asi moc neznáme. Konec věty zněl spíš omluvně než vyčítavě.

Vzpomněl jsem si na onu dávnou biblickou hodinu. Ten večer jsem poprvé nesměle navštívil svou první popeleční bohoslužbu. Moc jsem nechápal, ale tušení něčeho lákavého přede mnou šlehalo jako plamének.

Dnes už vím o trochu víc. Název „popeleční“ odkazuje na kajícné sypání popela na hlavu ve starozákonních dobách. Tím dnem začíná čtyřicetidenní (bez nedělí) příprava na Velikonoce – půst. Končí Nedělí vzkříšení.

Začít jedním dřepem

Smyslem půstu však není dieta, prožití nepříjemného odříkání a tlaku v žaludku. Má to být užitečný půst, který přinese do života zjednodušení či nějakou pravidelnost a učiní nás svobodnějšími. Může jít třeba o takovou drobnost, jako je zřeknutí se kávy nebo alkoholu, nějakého nadbytečného jídla, spaní s mobilem, hraní her, zavedení postního dne v týdnu nebo opravdového dne odpočinku. Může jít o závazek ve čtení Písma, rozhodnutí přečíst nějakou kvalitní předvelikonoční knihu.

Vědomí, že je to jen na určitou omezenou dobu, je příjemné a závazek ulehčující. Na konci období však mohou některé dobré postní závazky prosáknout do našeho života a stát se jeho pravidelnou součástí. Mám rád přirovnání k lázním: Jsou dobré nejen léčebnými účinky, ale i úpravou životního rytmu a stylu, odpočinkem. Uzdravující návyky se mohou proměnit v návyky posvěcené.

Smyslem půstu není dieta, nepříjemné odříkání.
Má nás učinit svobodnějšími.

Období půstu je i časem pokání. Půst nás totiž učiní citlivějšími na to, čím jsme svázaní. Jak píše Elizabeth O’Connorová: „Začala jsem vidět, že vydržet bez jídla zdaleka nebylo cílem půstu. Pomohlo mi to, že jsem začala pociťovat hlad. Začala jsem půst od jídla spojovat s jinými oblastmi života, kde jsem dříve jednala na základě náhlých pohnutek… Abych byla spokojená, nemusela jsem si už nutně sednout v autobuse ani být v létě v chládku a v zimě v teple... Začala jsem přemýšlet, co znamená plně podřídit život Bohu.“ Ano, zavést postní čas je dobré. Ne nadarmo někteří nevěřící muži jako jakousi ozvěnu církevního roku zavedli „suchý únor“.

Půst je na základě mé zkušenosti jednak boj s vlastní leností, jednak učením se odhadnout míru svých závazků. Kolikrát jsem si dal až příliš velké cíle, a potom všechno vzdal. Lepší je začít například jen s chlebovým či zeleninovým půstem. Udělat třeba pouze jeden dřep, a další den vám to bude trapné a uděláte raději dva, potom tři. Lenost a zaběhanost ztrácejí sílu. Izajáš mluví krásně o půstu jako o „rozvázání okovů svévole“ (Iz 58,6). Nadechnutí se ovzduší Boží svobody. Svoboda se však vůbec nelíbí Zlému. Když už vás nemůže stáhnout do těžkých okovů nesvobody, používá taktiku života v běžné šedi: „Nějak je a nějak bylo.“ Proto je dobré poznat, že může být mnohem lépe. K tomu může trocha odřeknutí pomoci.

Kapky dělají moře

Období půstu bude letos více umocněné vědomím, že nedaleko od nás, skoro u sousedů, trpí lidé půsty nedobrovolnými. Žijí často bez jídla, bez tepla, bez elektrických spotřebičů. A my jsme si zde v pohodlí na přítomnost nedaleké války zvykli. První tři měsíce po napadení Ukrajiny Putinovým Ruskem byly pro mě plné zděšení a odhodlání pomoci každému, kdo o pomoc požádal. Byl jsem skoro na prášky: telefony, na uších sluchátka, východní nocležníci, e-maily i cesty na Ukrajinu... Nadále pomáhám, nadále jsem ve styku se svými přáteli a jsem součástí struktur, které pomoc organizují. Ale přesto jsem sám překvapen, jak se člověk snadno může „otřepat“, jako psík po vykoupání, a přivyknout životu v blízkosti utrpení.

A tak letošní půst bude jistě ovlivněn smutným datem 24. února. Původním smyslem půstu bylo vzdát se jídla, oblečení, cenných věcí ve prospěch těch, kteří nic nemají. Snad je to výzva, jak nějak chytře a moudře postní období umocnit. Před rokem jsme uprostřed prosociálně smýšlející Evropy těžko hledali opravdu potřebného. Nyní s hledáním potřebných nebudeme mít problém. Stačí se podívat na pár fotek. Přichází naopak rozhodovací paralýza. Pomáhat těm, kdo se sem přestěhovali? Nemají se přece špatně. Pomáhat těm na východě? Má to smysl, když nikdo neví, jak válka dopadne? A když už pomáhat u ruských hranic, potom kde? Na severu, na jihu, někde uprostřed? A proč nepomáhají bohatí Ukrajinci, o kterých se postupně dozvídáme?

Tyto otazníky nic nemění na tom, že kousek od nás jsou lidé ztracení uprostřed zvuků letadel, do velké míry odříznutí od civilizace. A nám nezbývá než hledat, kde a komu pomoci. Hledat, kdo dělá dobrou a co nejadresnější pomoc, na kterou jsou velké humanitární organizace krátké. Znovu a znovu se vracím ke slovům svého ukrajinského kamaráda-pastora, že kapka za kapkou dělá moře.

Přichází únor. Pro některé suchý únor. Pro některé postní únor. Pro některé únor umocněný válečnou situací. „Půst je vážný čas,“ zaslechl jsem kdysi v kostele právě o Popeleční středě v malém kostelíku pod Beskydami. Tak vám přeji vážný a požehnaný únor, ať ho prožijete jakkoliv.

Ing. Petr Kučera je kazatelem CB Bratislava a místopředsedou rady Dorostové unie.