Petr Brandl: Mezi nebem a hnojištěm

Brandl víru pojímal tvořivě a různorodě. Potkáme u něj obrazy ukazující civilní zbožnost, se kterou se diváci mohli snadno identifikovat (Svatá rodina, Panna Marie s rodiči). Tyto výjevy jsou zasazeny do obyčejného prostředí a biblické postavy se chovají přirozeně, jako by byly součástí tehdejšího života. S tím kontrastují složité dramatické kompozice propojující nebe a zemi, lidskou pomíjivost a Boží věčnost. Jde o výjevy trochu křečovité, a přesto závratné. Nebeské světlo prochází výjevem až k nám na zem.

K tomu nejkrásnějšímu, co Brandl namaloval, patří zachycování intimního prožívání víry. Simeon v chrámě je vzrušen setkáním s miminkem Mesiášem (i když je měsíční Ježíš, kterého nadšený Simeon drží, zpodobněn spíš jako batole). Spolu s Rembrandtovými Simeony je to možná nejsvobodnější a nejneotřelejší zpracování námětu. Brandlův Simeon mi navíc prozrazuje, že jeho autor rozuměl Kristovu poslání zachránit lidstvo.

K náboženským obrazům je svým způsobem možno počítat i některé Brandlovy žánrové scény. Jsou to morality (muž s trojicí prostitutek, žena nabízející afrodiziaka aj.). Jim podobné náměty měly v tehdejším Holandsku měšťany kalvinisty (a hlavně jejich synáčky) odrazovat od nemravného života. Zdá se, že v našem prostředí tyto výjevy nebyly vnímány tak „reformovaně“. Šlechtici, kteří si je objednávali, byli známí uvolněnou morálkou – a nemorálně žil i sám Brandl. Když barokní Holanďan a Čech malují totéž, nemusí to být totéž.

Nejenže Brandl nemorálně žil: Jeho současníci ho také za nemorálního pokládali. V tehdejším pokryteckém prostředí (podobně jako dnes) vyvíjeli nemorální lidé značné úsilí, aby je okolí jako nemravné nevnímalo. To Brandl nejspíš vzdal.

Dlouhodobě si žil nad poměry. Jeho stravou byly nejdražší dostupné lahůdky z dovozu (parmazán, mortadela, piniové oříšky, citrony aj.), pil nejdražší vína, třeba z Kanárských ostrovů. Jako součást soudních pří jsou dochovány účty na obrovské částky od jeho malostranského souseda lahůdkáře. Od počátku své veřejné aktivity Brandl nerespektoval pražský malířský cech a do cechovní kasy nikdy nic nezaplatil. Byl dlouhodobě nevěrný manželce a odmítal se podílet na výživě svých dětí. Od církevních, šlechtických a určitě i měšťanských zadavatelů obrazů fasoval honoráře, ale obrazy někdy nedodával. (To bylo na začátku, pak už si investoři dávali pozor a honorář mu vypláceli postupně s dokončováním díla. Nejopatrnější zadavatelé ho dokonce drželi v „domácím vězení“, aby ho nic neodvádělo od dokončení zakázky.)

Brandl byl nejlépe placeným umělcem u nás, a přesto s honoráři nevycházel. Kvůli penězům podnikal v těžbě zlata v Jílovém u Prahy (tady nevíme, zda se mu v tom dařilo). Peníze, peníze. O tom, že byl alkoholik, netřeba pochybovat. Součástí honoráře za obraz na hlavní oltář pro klášter v Sedlci byly i naturálie: 1600 litrů vína. Patrně pohostil kumpány a mnohou lahvici prodal, ale vypil toho taky hodně. Životem ho provázely soudní spory, opakovaně seděl ve vězeních pro dlužníky.

Jak je možné, že člověk, který pracoval převážně pro církev, a který navíc patrně rozuměl poselství evangelia, mohl svým životním stylem ryzost evangelia dlouhodobě znevažovat? U nejednoho mimořádně obdarovaného umělce křesťana na podobný rozpor narážíme, od nepaměti po současnost.

Jak to vysvětlit? Důvodem těžko mohl být jen příklad v rodině, tedy že Brandlův tatínek, malostranský krejčí, si přivydělával tím, že v Petrově rodném domě v dnešní Nerudově ulici načerno čepoval pivo.

Zvládnout důsledky geniality, jako jsou vysoké příjmy nebo obdiv společnosti, vyžaduje charakterovou zralost.

„Doba temna“ s sebou nesla další úskalí pro upřímnou víru. Zvláště u protireformační šlechty, která byla v našich zemích prakticky nedotknutelná a mohla si dělat, co chtěla, byl rozpor mezi vyznáním a životem silně patrný. Nakradený majetek, rozmařilost, ždímání poddaných se potkávalo s okázalými, ale často jen formálními projevy náboženského života. Zde je podle mého názoru jeden z kořenů toho, proč má církev, potažmo křesťanství v české společnosti tak špatnou reputaci. Brandl, který pro tyto pokrytce pracoval, byl proto v srdci, ve svém svědomí, výrazně ohrožen. Mám naději, že opati a kněží, pro které také tvořil, takovými pokrytci nebyli (nejsem odborník, abych to mohl tvrdit s jistotou).

Existuje ještě jedno úskalí protireformační zbožnosti. Tím se stala zpověď. V roce 2011 byl k 12 letům odsouzen lékař Jaroslav Barták, „doktor čuně“, jak mu přezdívala média. Vydíral, údajně plánoval tři vraždy, znásilňoval, zahrál si v erotickém filmu, a přitom se pokládal za dobrého katolíka. Je to možná člověk s psychiatrickou diagnózou, ale zdá se, že „čisté“ svědomí mu pomáhala zachovávat zpověď. Petr Brandl na tom mohl být podobně. Pokud se na zpověď klade nezdravý důraz, a tak tomu minimálně v době protireformace obecně bylo, hříšník si pěstuje dojem, že může klidně hřešit, protože zpovědí se očistí.

Na posledním dochovaném autoportrétu mistr počítá na prstech. Patrně připomíná své úspěchy a zásluhy. Potřeboval se vnitřně obhajovat. Smrt ho potkala v noci v kutnohorské hospodě při cestě na toaletu (tedy na dvůr, na hnojiště). Záře z jeho maleb, která propojovala nebe se zemí, se nedostavila. Skutečné křesťanství tkví ve shodě přesvědčení a života. Být věrný manželce, starat se o své děti a držet slovo je důležitější než být nejlepším malířem na světě.

Další články k tématu umění najdete v únorovém čísle Života víry.