Pavel Plchot: Být otcem je jako sjíždět divokou řeku
„Tati, doufám, že máš někde sepsané, co jsme spolu dělali, protože bych to jednou chtěl zopakovat se svým synem,“ řekl mi můj třináctiletý syn, když jsme spolu scházeli z kopce, kde jsme uzavírali roční proces iniciace. Začali jsme v srpnu společnými třemi dny s výzvami a povídáním. Během školního roku jsme se potom několikrát sešli a povídali o našem rodinném dědictví, o svobodě, moci a zodpovědnosti muže. Nakonec to byly opět tři dny zakončené výzvou a předáním dopisu a symbolických předmětů.
Audio pouze pro předplatitele
V tu dobu mi bylo 48 let. Když mi bylo 20 let, pochyboval jsem, zda vůbec někdy vstoupím do manželství a budu chtít mít rodinu...
Nejspíš to bylo tím, co jsem prožíval v dětství, ale i kvůli pochybnostem, které jsem měl o smyslu života. Dnes jsem v manželství skoro 21 let a v roli otce více než 18 (synovi je dnes 18, dcerám 15 a 12 let). Když jsme byli v očekávání syna, bylo pro mě velkou pomocí, že jsem spolu s Pavlem Rausem mohl procházet knihu Earla R. Henslina „Otec a syn“. Vyrovnával jsem se díky tomu se svým dědictvím v oblasti otcovství a zároveň promýšlel, jakým bych mohl být otcem. Otcovství vnímám jako nezaslouženou milost a úžasnou výsadu, zároveň občas jako zdrcující zodpovědnost.
Díky lásce vůči svým dětem si uvědomuji, že je to odraz Boží otcovské lásky ke mně.
Gordon MacDonald ve své knize „Být dobrým tátou“ v jedné z kapitol přirovnává otcovství k jízdě na divoké vodě. Nejsem zkušený vodák, ale asi čtyřikrát nebo pětkrát jsem sjíž ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
