Osobní zpověď: Mám nevěřícího muže
Milá Hanko, doslechla jsem se, že chodíš s nevěřícím chlapcem, i o tom, jaký rozruch to ve tvém sboru způsobilo. Je mi líto, že ses dostala do takové situace. Chápu tě asi víc než mnoho jiných bratrů a sester, protože v takto smíšeném manželství žiju. Letos je to od naší svatby s mým manželem Petrem již 20 let.
Protože pocházím z ateistické rodiny a od chvíle, kdy jsem uvěřila, jsem měla s rodiči problémy, chodila jsem alespoň v neděli do shromáždění, ale setkání mládeže už mi neprošlo. Když jsem s Petrem začala chodit, hned jsem mu o Bohu, o své víře a o tom, co z toho vyplývá, řekla. Stavěl se ke všemu velmi tolerantně, ale o osobní vztah s Bohem neměl zájem. Neviděla jsem to jako problém do manželství, neuměla jsem si představit, že mezi námi bude jakási propast, kterou ani jeden z nás nemůže překlenout.
To, že stojíme každý na jiném břehu, vnímám častěji, než jsem si kdy myslela. Těším se do nebe, ale když si pomyslím, že by se s Petrem něco stalo právě teď, zabolí mě u srdce.
Nechci psát, že bych těch let litovala. Petr je moc hodný, inteligentní člověk a měli jsme se vždycky rádi, ale je pravda, že jsem si tím přivodila spoustu trápení a dost podstatně si zkomplikovala život. Vím, že občas se trápení nevyhýbají ani „celokřesťanským“ rodinám, ale bývají jiného druhu a ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
