Ondřej Szturc: Mám co dát? Proč vlastně chodíme na bohoslužby?

Většina lidí v Česku do sboru nechodí, a tak jsou rozhodování, zda na bohoslužbu jít, ušetřeni. My, kdo církev vedeme, jsme toho ušetřeni také, protože je to naše práce, rozhodnutí a závazek. Řada dalších jde na bohoslužbu, protože jsme slíbili něco dobrovolnicky zajistit, a tudíž mají zodpovědnost přijít.

Pak je tu ale velká část křesťanů, kteří každý týden skutečně stojí před rozhodnutím, zda na společné setkání společenství tentokrát dorazit, nebo ne. Proč jít, když tam „nic nedělám“? Kdo bude kázat? O čem? Jaké budou chvály? Nejsem moc unavený? Cítím se dost zdravý? Nemáme s rodinou něco naplánováno? Nemám nějaké důležitější resty? Bude tam někdo blízký, s kým si budu moct popovídat? Bude mi to vůbec k něčemu? Cítím, že to potřebuju? Těším se tam? A budu mít kde zaparkovat?

V menších společenstvích, kde se všichni znají, to může hrát roli i pocit hanby – co by si ostatní řekli, kdybych nedorazil? Co jim odpovím, až se mě budou ptát? Někdy se účast na nedělní bohoslužbě bere jako lakmusový papírek křesťanské věrnosti a oddanosti, přičemž je citován verš „Nezanedbávejte společná shromáždění“ (Žd 10,25).

Co na bohoslužbách děláme, když tam „nic neděláme“?

Ti, kdo mají část rodiny, která křesťanstvím opovrhuje, si kladou otázku, jestli jim stojí za to do sboru zase jít a zavdat tím důvody pro další rodinný konflikt.

Pro řadu lidí může být důležitým faktorem, že ve sboru bude někdo, s kým je jim nepříjemné se vidět. Česká církevní společenství jsou malá, a tak se nejde vyhnout někomu, s kým jsem se rozešel, pohádal nebo ke komu mám silné antipatie. Může to být i někdo, od koho jsme zažili duchovní manipulaci. Takový člověk nám může zkazit radost z celého společenství.

Nemusíš být zkušenější, duchovnější, mladší...

Zkuste se zamyslet, proč v neděli do sboru jdete nebo nejdete. Součástí může být i odpověď na nešťastně pokládanou otázku, zda máme do společenství chodit kvůli Bohu, nebo kvůli lidem. Dovolím si odpovědět stručně: ano a ano.

Jít na bohoslužbu kvůli Bohu? Ano. Otázka, zda ve společenství duchovně čerpám, zda mi pomáhá spojit se s Bohem a růst ve víře, je legitimní. Pro spoustu lidí je záporná odpověď důvodem pro změnu společenství. Často je to v pořádku, protože spiritualita lidí je rozmanitá a ne každý styl hudby, kázání a vedení je pro každého přijatelný.

Jít na bohoslužbu kvůli lidem? Ano. Řada z nás slouží druhým skrze program a vytváření zázemí. Ani motivace, že v církvi máme někoho blízkého, koho rádi uvidíme a na koho se těšíme, není špatná.

Chtěl bych se ale nyní podívat na něco trochu jiného: Co na shromáždění děláme, když tam nic neděláme?

Asi každý víme, že nedělní bohoslužba není totéž co církev. Už první křesťané se scházeli v různé frekvenci a různou formou, podle aktuálních možností. Většina z nás ale chodí do společenství, kde je nedělní setkání těžištěm a hlavní událostí sborového týdne – už kvůli množství lidí a energie do bohoslužby vložené.

Proč tedy do sboru jít, i když máte spoustu důvodů tam nejít? Důvodem je, že i vy tvoříte církev a bez vás to bude jiné než s vámi. A to platí, i když zrovna nemáte vliv na program na pódiu. I když zrovna bojujete s nějakým hříchem. I když máte náladu pod psa. I když zrovna nemáte pocit, že byste měli pozitivní vliv na lidi kolem sebe. I když nemáte chuť s druhými sdílet svůj život. Vaše aktivní přítomnost na jakémkoli setkání způsobuje, že je toto setkání jiné, než kdybyste tam nebyli. Zejména (ale ne výhradně), pokud tam jdete s otevřeným srdcem pro lidi a pro Boha.

Církev má fungovat jako živý organismus, kde jsme si navzájem k dispozici a jsme otevřeni příležitostem, kdy si nás Bůh může použít způsoby, které možná ani nečekáme. Nedělní bohoslužba je místo, kde jsou ostatní lidé, a když vstupujeme do příležitosti, aby si nás Bůh použil, rád to udělá. Když zůstaneme doma, bude se mu to dělat o poznání hůř.

Pokud si často říkáte, že vás ve sboru nikdo nepovzbudí a nezeptá se, jak se máte, proč byste tím člověkem, který druhé osloví, nemohli být právě vy? Pokud máte pocit, že vám nikdo nepoděkuje za službu, proč byste nemohli někomu poděkovat vy? Máte pocit, že by to měl být někdo veselejší? Nebo někdo duchovně zkušenější? Někdo obdarovanější, vhodnější, mladší, starší...? Zdraví a život církve nestojí na obdarováních a aktivitě kazatele a několika vedoucích, ale na vnímání sounáležitosti a zodpovědnosti každého, kdo společenství tvoří.

Neminout příležitost

V Prvním Petrově listu čteme: Každý z vás dostal nějaký dar, a tak si jimi navzájem služte jako dobří správci rozmanité Boží milosti. (1Pt 4,10) Tento dopis nebyl napsán konkrétnímu sboru, který by Petr znal a věděl by, že jeho členové jsou schopní a zralí. Byl napsán síti různorodých společenství a věřících, mezi kterými dopis koloval. Jim všem Petr píše s důvěrou Bohu, že každý z těchto lidí má nějaký dar a má jím sloužit.

Bůh si nás může nejlépe používat pro požehnání druhých, když jsme v pohybu; když zvedneme zadek, přijdeme a začneme rozhovor. Ne kvůli našemu vysokému sebevědomí nebo pocitu, že na to máme, ale v důvěře, že si nás Bůh chce a může použít.

Většina nejsilnějších povzbuzení a „nakopnutí“, která jsem od druhých lidí dostal (nebo jsem je někomu dal), se odehrála během nedělní bohoslužby. To se mohlo stát jen proto, že jsme tam byli. Já i ten druhý jsme vstoupili do interakce.

Vnímám trend, který proniká do celého západního světa: chodit do sboru jen občas. Jen když nám do toho nevleze nic jiného. I když vím, že nedělní setkání není jediná příležitost, kdy se s druhými vidíme, věřím, že síla a unikátnost církve je právě v rozmanitosti, která se nejvíce projevuje právě v neděli.

A tak přes každonedělní zkušenost popsanou v úvodu se znova a znova rozhoduji do církve jít, a když tam nejsem, tak mi to opravdu chybí. Rozhodující totiž nejsou moje pocity, ale vědomí, že jde o něco víc.

K tomu si můžeme položit pár otázek: Věřím, že si mě Bůh chce a může používat? Věřím, že když někde nejsem, mohu minout příležitosti, které pro mne má Bůh připravené? A otázka pro skromné české evangelikály možná nejtěžší: Věřím, že když se Bohu nedám k dispozici, mohou druzí lidé přijít o požehnání, které by získali díky času strávenému se mnou?

Bc. Ondřej Szturc je pastorem ESK Havířov. Působí v KAM v oblasti interního rozvoje pracovníků, podpory mladých vedoucích a spolupráci generací v církvi.