O jaké duchovní dary usilujete? Peter Butt o tom, jak používat dary Ducha

Jak jste se setkal s Duchem svatým a jeho dary?

Vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Moji rodiče byli dobří baptisté, dostal jsem od nich výborný základ a Ježíši se odevzdal jako chlapec. Během puberty jsem ale prožíval různé těžkosti a zápasy. V šestnácti letech jsem odjel na prázdniny do křesťanského letního střediska v severním Walesu. Jeden večer kazatel hovořil o lidech, kteří zápasí, aby si udrželi svoji víru a žili plně pro Ježíše. Měl jsem pocit, že mluví přímo ke mně. Dále říkal, že potřebujeme, aby nás Duch svatý vedl a dal nám sílu žít tak, jak to po nás chce Bůh. Pochopil jsem, že ho potřebuji. Na výzvu jsem s asi třiceti dalšími lidmi šel dopředu. Modlili se za nás, abychom byli naplněni Duchem svatým, a to se stalo. Začal jsem mluvit v jazycích a uvědomoval si Boží přítomnost. Cítil jsem se svobodně a prožíval hlubokou radost. Ani dřív jsem nepochyboval o svém spasení, ale když na mě sestoupil Duch svatý, otevřela se mi v mém duchovním životě úplně nová dimenze.
Je to už šedesát let a stále prožívám stejnou radost a blízký vztah s Duchem svatým. Věřím, že Ježíš přináší spásu, ale také věřím, že přišel, aby do našich životů uvolnil Ducha svatého a umožnil nám žít tak, jak on chce.

Co na to říkali vaši rodiče?

Můj otec býval pravý baptista, který věřil, že dary Ducha byly určené pro prvotní církev, ale ne pro dnešní dobu. Se svým kamarádem o tom dokonce šel diskutovat s jedním letničním pastorem, kterému chtěli říct, že je heretik. Vrátil se naplněný Duchem svatým (smích). Tato zkušenost nás přiblížila letničnímu hnutí, i když s tím má matka bojovala a celý život zůstala věrnou baptistkou. Sám jsem po nudě v tradičním sboru viděl u charismatiků radost a život, což mě jako mladého muže přitahovalo.

Proč a jak mluvit jazyky

Když je někdo naplněn Duchem svatým, musí se to vždy projevit mluvením v jazycích?

To si nemyslím, ale mnoho lidí v jazycích nemluví, protože tomu daru nerozumí. Když Pavel říká, že si přeje, aby všichni mluvili v jazycích, znamená to, že tato možnost je otevřená pro každého. V Prvním listu Korintským Pavel také říká, že nás mluvení v jazycích buduje. Proč by dal Bůh tuto možnost pouze někomu?
Je možné, že jste naplněni Duchem svatým, a jazyky nemluvíte; znám mnoho takových lidí. Všichni ale tuto možnost máme; potřebujeme pouze víru, která nám umožní do tohoto daru vstoupit. Každého, kdo je naplněný Duchem svatým, bych povzbudil k tomu, aby věřil Bohu, že tuto možnost má, a v jazycích mluvil.

Jak má člověk začít?

Vírou. Začnete mluvit a Bůh vám dá jazyk. Vlastně věříte Bohu, že budete mluvit, a prostě začnete. Budete vědět, že to není jen nějaké blábolení, protože budete prožívat Boží přítomnost. Ježíš o Duchu řekl, že z nás bude proudit jako pramen vody. Přesně to lidé prožívají. Ve Skutcích čteme, že učedníci byli tak naplněni Duchem svatým, že v jazycích mluvit museli. Ostatní si o nich mysleli, že jsou opilí, protože Duch svatý se na nich projevoval velmi mocně. Nehledáme emoce, ale víra a zkušenost s Duchem může být dramatická.

Slouží dar jazyků pouze k osobnímu růstu?

Existuje několik aspektů, které jsou s darem jazyků spojeny. Jazyky, které jsou výsledkem naplnění Duchem svatým, chápeme jako počáteční důkaz. Pak jazyky užíváme během uctívání, když nám náš jazyk nestačí. Stává se mi to docela často, proto začínám mluvit v jazycích, skrze které Duch svatý vyjadřuje moji vděčnost. Jazyky se používají během modliteb ve složitých situacích. Jak se mám například modlit za Ukrajinu nebo Rusko? Zjistil jsem, že se v takových případech modlit neumím a prosím Ducha, aby se modlil za mě. Pak se můžeme modlit v jazycích, aby nás Bůh budoval a pozvedal, když se cítíme v depresi.
Mluvení jazyky a jejich výklad mají své místo také ve shromáždění. A stejně jako o letnicích Bůh používá jazyky, aby se dotkl lidí. Učedníci byli z Galileje, nikdy se cizí jazyky neučili, a lidé se podivovali nad tím, že jejich jazyky mluví. Petr jim tak mohl říct o Ježíši a tři tisíce z nich uvěřily. Každý z těchto aspektů má svůj čas a místo.

Příběhy bez happyendu?

Zažil jste někdy osobně, že by Bůh dar jazyků použil k tomu, aby se někoho dotkl?

Stalo se mi to několikrát. Zrovna před dvěma měsíci jsem byl na shromáždění, na kterém jsem povzbuzoval lidi, aby se otevřeli Duchu svatému, a začal jsem mluvit v jazycích. Nevím, co jsem říkal, ale pak za mnou přišla jedna žena z Walesu. Svěřila se, že má velké trápení a prý první slova, která jsem v jazycích řekl, byla velšsky dobré ráno. Prožila ohromnou radost z toho, že ji Bůh miluje a ví o ní (smích).
Před několika lety jsem byl v Jižní Africe, kde jsem se na konci shromáždění modlil za lidi. V jazycích jsem se modlil za jednu černošku, viděl jsem, že se jí má modlitba dotýká, plakala. Později za mnou přišla a řekla mi, že je z malého kmene v Zimbabwe, který mluví vlastním jazykem. V Jižní Africe se stala křesťankou, ale cítila se tam osamělá a přemýšlela, zda je na správném místě. Když jsem se za ni modlil v jazycích, mluvil jsem jejím mateřským jazykem a říkal jsem, že je na správném místě. To jsou velmi povzbudivé okamžiky!

V knihách čteme příběhy, které skončily dobře, ale jsou i příběhy, které dobře nekončí. Jak se s nimi vypořádat?

Ano, lidé nejsou vždycky uzdraveni, i když máme k dispozici dar uzdravování a zázraky se dějí. Abych byl upřímný, modlili jsme se za mnoho lidí, a mnoho z nich uzdraveno nebylo. Navzdory tomu ale platí, že Bible je pravdivá. Možná jsme neslyšeli, co nám Bůh říká. Jednou jsme se například dlouho modlili za muže, který měl rakovinu, a najednou nás jeden z bratrů zastavil a řekl, že má pocit, ať se modlit přestaneme, prý už si ho Pán chce vzít. Zemřel během několika dní, ale měl u sebe svoji rodinu a než zemřel, sdílel s nimi evangelium a modlil se s nimi. Když takto někdo zemře, je to velké svědectví.
Je těžké, když nevidíte výsledek, který čekáte. Na cestě zažíváme zklamání, ale uvědomujeme si, že Boží cesty jsou vyšší než naše a existují tajemství, na která nemáme odpověď. Musíme se rozhodnout. Buď řekneme, že to není pravda, že už Bohu nevěříme. Nebo si řekneme, že Bůh je věrný, snažíme se mu naslouchat a v modlitbách za nemocné pokračujeme.
Poslední kniha, kterou jsem napsal (Our Journey, Naše cesta – pozn. red.), je plná příběhů včetně proroctví, která se v našich životech ještě nenaplnila, ale stále věříme tomu, že naplněna být mohou. V knize je i samostatná kapitola, ve které píšu o těžkostech, které jsme prožili a kterým jsme nerozuměli. Zklamání jsme prožili a prožíváme.

Tchán měl doma v lékárničce papír s nápisem:
„Nejdřív se modli!“

Jak se s nimi vyrovnáváte? Znám lidi, kteří poté, co jejich blízký člověk navzdory mnoha modlitbám zemřel, ztratili víru.

Rozumím vám. Zdá se, že během zklamání nebo při pocitech prohry se musíme rozhodnout. Buď budeme Bohu věřit navzdory tomu, co se děje, a můžeme tím svoji víru posílit, nebo se k Bohu otočíme zády. Zažil jsem obě reakce. Znal jsem matku, která zemřela a nechala tu po sobě dvě dcery. Jedna z nich se upevnila ve své víře v Boha a rozhodla se mu víc sloužit, druhá na Boha úplně zanevřela. V životě jsme stavěni před rozhodování a každý se rozhodujeme jinak.
Ve 12. kapitole listu Židům čteme, že nás Bůh nechává projít těžkostmi proto, aby prohloubil naši víru. To je i má osobní zkušenost. Chce měnit náš charakter, aby se z nás stali lepší lidé. Stejně jako strom musí být prořezáván, aby nesl dobré ovoce, musíme, podobně jako Jób, těžkostmi procházet i my. Nakonec Jób Bohu řekl: „Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Slyšel jsem hodně o Bohu, ale teď ho opravdu znám osobně.“
Záleží tedy na naší odpovědi. Pokud dovolíme, aby nám byl Bůh v těžkostech a zkouškách blízko a držel nás, zjistíme nakonec, že naše víra byla posilněna. Není pravda, že všechny naše problémy se vyřeší, když uvěříme Ježíši. Ježíš řekl, že budeme mít těžkosti.

Jako by Bůh šel tam, kde ho nejvíc potřebují

Jezdíte hodně po světě. Proč je takový rozdíl mezi rozvojovými zeměmi a Západem?

Pro nás je jednoduché zajít do lékárny a koupit si léky, které potřebujeme. Je dostupné jít do nemocnice na operaci. V rozvojových zemích to je těžké. Často to bývá tak, že lidé jsou buď uzdraveni, nebo zemřou. Můj tchán měl v kuchyni domácí lékárničku, kde měl na vytištěném papíře napsány i zásady první pomoci. Červenou fixou si nahoru připsal: Nejdříve se pomodli. My se za věci ani moc nemodlíme, raději slupneme aspirin.
Když čtu o historii církve, mám pocit, že jsou zvláštní časy a případy, kdy Bůh jedná nejen v otázce spasení, ale také uzdravování. Ve Velké Británii jsme to zažívali během velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Teď hodně pracujeme v Ugandě, kde přišlo duchovní probuzení po deseti letech diktátorského režimu a dalších pěti letech brutální občanské války. Moji přátelé mi o té době vyprávěli neuvěřitelné příběhy. Sám jsem navštívil jeden sbor v hlavním městě Kampale, kde měli 38 lékařsky potvrzených uzdravení HIV pozitivních lidí v době, kdy byl HIV pozitivní každý čtvrtý obyvatel Ugandy. Jako by Bůh přicházel tam, kde je velká potřeba.

Co dělat, aby se v našich životech duchovní dary projevovaly víc?

Myslím, že duchovní dary odrážejí náš duchovní stav a stav církve. Na třech místech v Bibli nás Pavel nabádá, abychom po duchovních darech upřímně toužili. Pokud po nich netoužíme, nikdy neuvidíme jejich působení v praxi.
Toužíme po bližším vztahu s Bohem, to je správné a musí to dělat každý. To ale nestačí. Zeptal bych se, po kterých duchovních darech konkrétně toužíte vy, o které usilujete? Začneme-li o ně usilovat, uvidíme nejen jejich nové vylití, ale i zachráněné lidi a zázraky v našich sborech a zemích. Musíme pochopit Boží srdce a jeho vášeň pro svět.

Mohou věřící, kteří usilují o duchovní dary, nějak ovlivnit vedení sboru?

Určitě. Problém je, když vedoucí v církvi nevěří tomu, že duchovní dary jsou určené i pro naši dobu, a netouží po nich. Dalším problémem je, když s nimi mají špatnou zkušenost. Povzbudil bych každého věřícího, aby o duchovní dary usiloval a pracoval v rámci struktur svého sboru. Pokud zjistí, že to nejde, pak by se měl modlit, zda má zůstávat součástí takového společenství. Neříkám, aby odešli hned, Bůh je někdy může chtít použít k tomu, aby sbor ovlivnili.

Platí to i opačně, když máte vedoucí, kteří chtějí užívat dary Ducha a povzbudit členy sboru...

To je ten nejlepší scénář.

Jak mohou členy svých sborů povzbudit?

Vyučováním. Vedoucí si musí na lidi udělat čas a mluvit s nimi. Často potřebují ujištění nebo odpovědi na své otázky. Vedoucí jim musí pomoct, ne na ně uvalit další břemena; nestačí kázat, ale vést lidi v učednictví. Potřebujeme osobní přístup, protože lidé se bojí a jsou si nejistí.

Shromáždění nemá být cirkus

Co konkrétně děláte ve svém sboru, aby dary Ducha rostly?

Učíme, kážeme, povzbuzujeme lidi naplněné Duchem, aby jeho dary používali – například aby si navzájem prorokovali v domácích skupinkách, čas od času pořádáme zvláštní semináře. Vidíme-li, že některé věci ve sboru chybí, věnujeme jim zvláštní pozornost. Zveme jiné, aby nás inspirovali.
Některé sbory kladou důraz na učení, jiné na uctívání, jiné na modlitbu, další na dary Ducha. Myslím si však, že každý sbor by měl praktikovat a zažívat všechny tyto věci. Je-li sbor v něčem silný, není důvod, aby v něm nebylo místo pro něco dalšího.
V poslední době jsem začal zdůrazňovat dary Ducha ve spojení se zvěstováním evangelia. Máme hodně evangelistů a evangelizačních akcí, chodíme ven. Musíme se dívat na Ježíšův příklad – vždy přinášel slova moudrosti, poznání a zjevení spolu s uzdravováním. Neužíval dary ve shromáždění, ale venku, když se potkával s lidmi. Byly prostředkem toho, aby je přiváděl k Bohu. Vzpomeňme si například na samařskou ženu u studny.

Jenže některé sbory mají s užíváním darů špatné zkušenosti. Co byste jim poradil?

Špatná zkušenost nemění pravdu a Písmo hovoří jasně. Přes špatné zkušenosti se musíme přenést, a to nejlépe zkušeností dobrou (smích). Během padesáti let ve službě jsem viděl mnoho zneužití duchovních darů, hlavně u daru jazyků, kdy se lidé chovali divně. Například v jednom sboru byla žena, která se rozehřívala, než začala mluvit v jazycích. Vypadalo to, jako když se rozjíždí lokomotiva, pak začala křičet a padala ze židle, bylo to hloupé. Vedoucí sboru s ní měli promluvit a usměrnit ji.
Můžu dlouze mluvit o špatných, ale také o dobrých zkušenostech a o mnoha zdravých sborech, kde i malé děti dostávají zjevení a přinášejí prorocká slova. Děti bývají na Ducha svatého citlivé. Vedoucí se musí vzmužit a neutíkat od případných problémů. Leží na nich zodpovědnost. Pavel napsal sboru do Korintu, aby napravil výstřelky a nadměrné užívání darů. Chtěl do shromáždění vnést řád, aby to nevypadalo jako v cirkuse. Nechtěl používání darů zastavit.