Nespojujeme si Boha jen s přísnou tváří?

Bůh dává v 16. kapitole Páté knihy Mojžíšovy svému lidu instrukce, jak mají slavit svátky: Velikonoce, letnice a svátek stánků. Všechny svátky se slavily celý týden a byly pro většinu Izraelců časem jakési povinné dovolené, při které putovali do Jeruzaléma. U druhých dvou svátků se několikrát opakuje příkaz k radosti a veselí podpořeným dobrým jídlem a alkoholem (5. Mojžíšova 14,26) a všechny instrukce vrcholí právě veršem „oddej se proto radosti“.

Pokud bychom tento verš vytrhli z kontextu, mohl by se stát hlavním mottem dnešního světa plného nejrůznějších a nejrafinovanějších způsobů potěšení, uvolnění a radosti, to však není cesta. Na druhou stranu, pokud budeme tento kontext respektovat, můžeme bez pocitu studu a viny příkaz naplnit. Je to kontext časově omezeného svátku, a ne hýřivého životního stylu. Slavnost se odehrává v širším rodinném a příbuzenském kruhu, a neodvádí tudíž člověka od jeho blízkých. A v neposlední řadě je to kontext bohoslužby.

Jak se můžeme divit, že lidé hledají radost a uvolnění jinde, když na to není prostor v prostředí bohoslužby a setkání křesťanů? Lidé si potom spojují Boha s přísnou tváří a svět s tváří radosti, a toto nedorozumění vzniká jen proto, že si pletou výraz Boží tváře s výrazem církve.

Pojďme však o krok dál, biblické pojetí radosti nezůstává jen u radovánek, nese v sobě hlubší výzvu.

Radovat se nezávisle na okolnostech?

Radost je nám v Bibli přikázána nezávisle na okolnostech. To je až šokující. Čteme, že se máme radovat vždycky (Filipským 4,4), dokonce i ve zkouškách (Jakub 1,2). Výše jsem mluvil o spontánní radosti před Boží tváří, které se nemáme bránit, ale máme se jí oddat a podpořit ji. Teď se však dostáváme k veršům, které mluví i o chvílích života, kdy je nám radost na hony vzdálena. A přesto se máme radovat. Jak je to možné? Jak mohou být naše emoce ovlivněny více Božím příkazem než situací okolo nás?

Je to proto, že naše emoce úzce souvisejí s naší vírou. Ne vírou ve smyslu dogmat, o kterých říkáme, že jim věříme a kterém jsme schopni vysypat z rukávu, protože jsme se naučili, že jim máme věřit. Emoce souvisí s hlubší rovinou víry, s našimi základními přesvědčeními. Těchto přesvědčení si ani nemusíme být vědomi, odhalí je až naše emoce.

Například věříme tomu, že zkoušky a trápení budují charakter a jsou příležitostí k růstu, ale když přijdou, začneme se hněvat, budeme mít strach a tyto emoce nás pohltí a rozhodí tak, že nebudeme schopni situaci řešit. To je ze začátku přirozené, ale pokud u toho zůstaneme, tak to jen ukazuje, že vlastně vnitřně nevěříme tomu, že krize je šance a příležitost od Boha.

Je důležité, aby naše víra ve všech oblastech klesla až na rovinu základních přesvědčení, teprve potom opravdu uvěříme tomu, čemu (do té doby jen v hlavě) věříme. Proto je také možné směřovat k radosti nezávislé na vnějších okolnostech, protože naše hluboká víra v dobrého Boha, který má vše ve svých rukách, bude mít poslední slovo a připravuje nám nebe – a je také nezávislá na okolnostech života.

Radost je nakažlivá

Jaké požehnání sebou radost přináší? Proč je tak důležitá? Určitě proto, že v jejím jádru je pozitivní pocit, který se člověku líbí. Má to však více důvodů: Radost spojuje lidi. Když jsem schopen se s někým upřímně smát, hodně to vypovídá o našem vztahu. Zajímavou aplikací tohoto faktu je otázka, zda se smějeme a radujeme doma v rodině – ne pořád, ale alespoň několikrát do týdne. Smích je jedním ze znaků zdravé rodiny.

Radost nás činí krásnějšími (Přísloví 15,13). Radost je nakažlivá a přenáší se na druhé (Přísloví 15,30); toho s oblibou využívají lidé zastávající ve skupině role „bavičů“ a „komediantů“. Radost dokonce podporuje náš imunitní systém a naše zdraví. Ale přesto, že radost s sebou nese mnoho dobrého, nemůže být sama o sobě cílem. Do pasti se mohou dostat i věřící lidé, kteří se snaží navodit sami sobě radostnou a duchovní atmosféru,kterou potom interpretují jako projev Boží přítomnosti a Božího doteku.

Radost není cílem

Emoce jsou jakýmsi alarmem, který nás upozorňuje na to, co je v našem okolí. Radost nám ukazuje, že jsme v přítomnosti něčeho dobrého. Lidé často podléhají dojmu, že samotný prožitek radosti a uvolnění je cílem. Prakticky se to potom projevuje tak, že se všemi dostupnými prostředky snaží navodit si pocit radosti. Dělají to pomocí alkoholu, jiných látek a nejrůznější možné zábavy. Najdeme si mechanismy, jak v mozku vyvolat pocit radosti, aniž bychom byli přítomni něčemu opravdu dobrému, a v tom je velká zrádnost radosti.

Bohužel se do podobné pasti mohou dostat i věřící lidé, kteří se snaží navodit sami sobě radostnou a duchovní atmosféru, kterou potom interpretují jako projev Boží přítomnosti a Božího doteku. Před touto snahou varuje mimo jiné C. S. Lewis v knize „Zaskočen radostí“. Mluví o tom, že naše cesta k Bohu není cestou hledání a očekávání duchovních zážitků spojených s radostí. Naším cílem je Hospodin. Radost je jen jedním z možných projevů a občasných důkazů toho, že jsme na správné cestě za hlavním Dobrem, v jehož přítomnosti budeme jednou v nebi žít v radosti věčné.